Jak se Lubošek naučil mluvit slušně

Meer over het boek

Lubošek byl sprostý vesnický chlapeček. Nikdy nezdravil, nikdy se nemodlil, jenom pořád nadával. Byl tak hrozitánsky sprostý, že stačilo, aby jen otevřel pusu, a v kostele hrůzou vyschla svěcená voda. Tatínkovi říkal vole, mamince krávo, a pokud někdy vyslovil některé slušné slovo jako třeba koza nebo pták, pak jedině v nějakém neslušném významu. Chudáci Luboškovi rodiče si marně lámali hlavy, jak ho ošklivé řeči odnaučit... Takhle začíná povídka, která dala název nové knížce Honzy Jíchy. Vlastním přičiněním i ironií osudu už autor stojí na druhé straně katedry než za dob Prevítů na straně blíž k tabuli. Učí češtinu i jiné jazyky, takže má denně dost příležitostí podumat, jak kdo mluví, co tím říká a co si při tom myslí. Výsledkem je i tato sbírka šestnácti inteligentních, laskavých a jazykově hravých humoristických povídek. Ta poslední sedmnáctá je z pera Marka Twaina, který to s cizími jazyky taky neměl lehké, a Honza Jícha ji pro potěchu svoji i vaši přeložil.