Winckelmann: Sběratel: Texty o umění a jeho vnímání

V osmé knize autobiografie Báseň i pravda Goethe reflektuje všeobecnou úctu, kterou si Johann Joachim Winckelmann (1717–1768) získal v Německu během Goethova mládí, a šok z jeho předčasné smrti. Winckelmannův kult tedy nevytváří, ale nachází se v intelektuálním prostředí, které je jím již ovlivněno. Jeho mládí se stalo předmětem kultu díky jeho vědeckému významu, který zahrnoval nové „objevení“ antiky: posun od latinského k řeckému starověku a důraz na výtvarná díla. Winckelmann zkoumal antiku „in situ“ a vypracoval první rozvrh vývojových etap antického umění, který platí dodnes. Jeho prvotina Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství (1755) a Dějiny umění starověku (1764) ho etablovaly jako zakladatele klasické archeologie a dějin umění. Winckelmann byl veřejně známou osobností, pro kterou antika nebyla jen vědeckým zájmem, ale celoživotní vášní. Z chudého syna ševce se stal uznávaným učencem v Římě, kde žil antiku a usiloval o krásu. Pro něj byla antika synonymem krásy, což znamenalo hledání a žití krásy ve všem, včetně umění a mezi lidmi. Jeho myšlenky o kráse a tělesné dokonalosti Řeků ovlivnily jeho pohled na umění. Winckelmann, jako „antická osobnost“, byl ctěn jako ideální typ osvícenského Německa, a jeho život a osud byly považovány za mimořádné.