Hudba zvaná symfonie

Odhalování vnitřní podstaty jevů a systémů je fascinující součástí lidského poznávání. Struktura uměleckého díla se odlišuje od atomu či živočišné buňky tím, že její prvky mají různé relace a vývojové zákonitosti. Pochopení principů hudebního strukturování je klíčové pro vnímání díla a jeho umělecké hodnoty. Kniha se zaměřuje na strukturu symfonie, považované za „královnu“ hudebních žánrů. Analýza se soustředí na to, jak je struktura tvořena a jaké funkce mají hudebně výrazové prostředky v jejím systému. Historický kontext sleduje vývoj struktury ve třech hierarchických vrstvách: 1. typy a tvary motivicko-tematického materiálu, 2. způsoby jejich rozvíjení, 3. formové a stavební principy větších celků, jako jsou díly, věty a cykly. Sedm kapitol nás provází od klasického typu (Stamic, Sammartini, Haydn, Mozart) k vrcholu v Beethovenových symfoniích. Dále se věnuje inovacím raných romantiků (Schubert, Mendelssohn, Schumann) a programní symfonice (Berlioz, Liszt). Kapitola o Brahmsovi, Brucknerovi a klasickoromantické syntéze národních škol (Dvořák, Čajkovskij, Franck) ukazuje složitost střetávání tradice s novými trendy. Text obsahuje notové příklady a grafy, přiložené CD nabízí reprezentativní zvukové ukázky.