Pojednání o harmonii

Meer over het boek

Českému čtenáři se překladem Rejchovy učebnice harmonie poprvé dostává do rukou jeden z nejvýznamnějších pramenů hudebních kompozičních nauk první poloviny 19. století, úzce spojený s dobovou hudební kompozicí. Tato učebnice poskytla mnoha studentům podněty na jejich umělecké cestě a její inovační nápady lze spojit s jmény jako Berlioz, Liszt, Gounod, Onslow, Franck či Smetana. Učebnice, vydaná v roce 1818, se stala klíčovým výukovým materiálem pro harmonii jako teoretický předmět v rámci kompozičních nauk, které pokračovaly výukou kontrapunktu a fugy. Rejchova práce se vyznačuje tím, že východiskem výkladu je vždy hudební příklad, zatímco teoretické diskuse jsou zkráceny ve prospěch praktických demonstrací. Cvičení jsou navrhována s ohledem na techniku kompozice a umělecké zacházení s hudební matérií. Rejcha zdůrazňuje, že jeho učebnice souvisí s dobovou kompoziční praxí a nemá v úmyslu, aby studenti po jejím absolvování zjistili, že se skutečná praktická stránka hudební kompozice neshoduje s tím, co se naučili.