Vlnolam

Meer over het boek

Odstoupit od sebe… z moravského pánevního dna na pláže ostrova Holdoya, vystavené jen vodním či nebeským norským živlům. Dosavadní Čermáčkova poezie tím nabyla nebývalého zprostornění, ne nehodného Robinsona Jefferse či Saint-John Perse. Cykly studničních básní hloubené volným veršem, tajícím náběhy na haiku, se tak střídají s přílivy/odlivy širokodechých verset, v nichž se sémanticky mísí – ba až vyřezává – vše předmětné, prožité, jakož načtené či snové. Metanoia… nikoli však v teologickém, nýbrž v básnickém, litanickém smyslu, takže i ty nejprivátnější deníkové záznamy ještě dlouho po návratu do svých stop se znovu a znovu transformují v příboje a rozkyvy jak krouživého poklidu a bezpečí, tak děsivosti víru, v němž může být nic ve středu všeho.