Wilhelm Baum Boeken

Po víc než půldruhém století se českému čtenáři dostává do rukou kniha snažící se postihnout skutečnou podobu posledního velkého příslušníka dynastie, která vtiskla nesmazatelnou pečeť českým dějinám. Historiografie (a nejen česká) se v minulosti k němu chovala macešsky. Pokud se o něm vůbec zmiňovala, pak převážně z pohledu maďarských, německých, rakouských či českých dějin, vyznívajícího většinou negativně, nejednou zatíženého nacionalistickými předsudky. Teprve v poslední době se historikové odpoutávají od tradičního schématu a začínají dospívat k realističtějšímu pohledu na Zikmunda. Zikmund Lucemburský (1368-1437), mladší syn císaře Karla IV., král uherský, český a císař římsko-německý, patří nepochybně k nejvýznamnějším panovníkům vrcholného středověku. Takový Zikmundův obraz také vyvstává z knihy Wilhelma Bauma, třebaže autor nezastírá ani císařovy rozporuplné rysy a jeho vinu na upálení mistra Jana Husa. Doba před Zikmundem navršila olbřímí úkoly, jež musel řešit - ať už šlo o překonání schizmatu v církvi a církevní reformu nebo reformu říše, husitskou otázku či o neustálou nutnost čelit tureckému nebezpečí. Svým cítěním a myšlením byl sice ještě člověkem středověku (značnou část života se hlásil k myšlence křížových výprav, také husité byli pro něj kacíři, umění jednat s lidmi, pragmatismus a otevřenost pro nejrůznější novinky vědy a umění však už prozrazují císaře jako zástupce epochy renesance a humanismu. Byl to velmistr diplomatické hry, jenž svou velkou politiku rozehrával na šachovnici sahající od středoasijských chanátů po Anglii a od Skandinávie až po Itálii a jenž vlastně položil základy budoucí podunajské monarchii.

Dieser spätmittelalterliche Herrscher, eine faszinierende Persönlichkeit, verteidigte Europa gegen die Türken, beendete auf dem Konstanzer Konzil das große Schisma. Seine Bedeutung liegt nicht zuletzt darin, daß er trotz seiner Macht- und Mittelosigkeit die Weichenstellung vornahm, die das Entstehen und Zusammenwachsen des supranationalen Habsburgerreiches begünstigten und somit Mitteleuropa seine Jahrhunderte überdauernde territoriale Gestalt gaben

Klagenfurt, slowenisch Celovec, wurde während der Reformation zur Hauptstadt des Herzogtums Kärnten und Sitz der Stände, die bedeutende Gebäude wie das Landhaus und den protestantischen Dom errichteten. Flacius Illyricus plante eine Hochschule, doch die Gegenreformation unter Ferdinand II. verhinderte eine neue Blütezeit. Juden, Wiedertäufer und Protestanten wurden vertrieben, der Humanismus verdrängt und die Aufklärung verzögert. Slowenische Kultur konnte sich erst nach der Aufklärung entfalten, als Franz Paul von Herbert den Kontakt zum Jenaer Kant-Kreis suchte. Napoleon brachte 1797 eine Befreiung, doch der Absolutismus erstarkte im Vormärz, bis die Revolution von 1848 eine Demokratisierung einleitete. Bedeutende Literaten und Künstler wie der slowenische Dichter France Preseren und die Maler Anton Kolig und Maria Lassnig wirkten hier, ebenso wie die Dichter Ingeborg Bachmann und Thomas Bernhard. Die Gründung der Universität führte zu einem Aufbrechen verkrusteter Strukturen. Klagenfurt war auch ein Zentrum des Deutschnationalismus, wo Hitler empfangen wurde, und der Nationalsozialismus in verschiedenen Institutionen weiterwirkte. Die Stadt bleibt ein Schnittpunkt dreier Kulturen mit dem Potenzial, ein Zentrum der Region Alpen-Adria zu werden. Wilhelm Baum, geboren 1948 in Düsseldorf, ist ein renommierter Kulturhistoriker und Autor zahlreicher übersetzter Werke.