Miloš Crnjanski Volgorde van de boeken (chronologisch)

Deník o Čarnojevi?ovi - stěžejní román srbské avantgardy, poprvé vydaný v roce 1921, patří v evropském kontextu k nejpozoruhodnějším prózám s tematikou první světové války a byl přeložen i do francouzštiny a němčiny. V asociativním, lyricky laděném vyprávění, v němž se mísí deziluze s nadějí a nihilismem, hlavní hrdina zobrazuje prožitky a výjevy z haličské a italské fronty, vrací se ke studentským létům ve Vídni i do domovského Banátu, vzpomíná na iniciační cestu k Jadranu, na lazaret v Krakově a polskou milenku i na návštěvu města svých předků u Budapešti. Pro vypravěčovo vnímání světa je určující výrazná melancholie pramenící z citlivého naturelu, ze zkušenosti vojáka armády, jež napadla jeho mateřskou zemi, z těžké nemoci, nepovedeného manželství a nezadržitelného úpadku maďarských Srbů. Neméně silně se do jeho osobnosti promítá zaujetí přírodou a osudové setkání s bývalým námořním důstojníkem, obdivovatelem Sundských ostrovů a snílkem.

Crnjanski će u nedovršenom književnom testamentu, „Knjizi o Mikelanđelu”, pokušati da prikaže dve svoje ličnosti u jednoj, kosmopolitu i nacionalistu, pesnika i novinara. U njoj se veliki srpski pisac, objašnjava Bertolino u eseju „Pitanja i Crnjanskom”, kroz lik velikog italijanskog umetnika, bavi svojom opsesivnom temom, temom majke, majčinske ljubavi koja je „sveopšta veza u svetu“, a koju tako često izneveravaju sinovi, muškarci, oni što „rasparčavaju svet“ umesto da ga „vezuju“. To materinsko biće, Crnjanski je, u dijalogu sa samim sobom, sa svojim senkama, starošću i smrću, video u svom Beogradu.

Милоš Црњански, родившийся в 1893 году в венгерском Чонграде, учился в Вене с 1913 года. Его опыт как австрийского солдата нашел отражение в «Дневнике о Чарноевићу», ключевом тексте югославской модерны. В 1928 году он стал культурным атташе в Берлине, а во время Второй мировой войны эмигрировал в Лондон. В 1965 году вернулся в Белград, где и скончался в 1977 году.

« J’ai écrit ce roman à Finchley, dans la banlieue de Londres, en 1946-1947. À une époque où ma femme et moi étions très proches du suicide. » Inspiré par la propre expérience de l’auteur, roman d’une modernité étourdissante et au lyrisme enivrant, Le Roman de Londres suit le destin d’un exilé russe et de sa femme à Londres après la Seconde Guerre mondiale. Le prince Repnine et son épouse Nadia errent dans une ville qui les ignore, ils s’efforcent d’exister dans le désespoir de l’inappartenance. Dès le début de leur histoire se dessine la terrible voie du prince pour échapper au désespoir. Cette fatalité déterminera le cours de ce roman épique, rappelant la difficulté de l’homme à vivre dans la confusion de l’époque contemporaine. Livre de toutes les personnes déplacées, portrait d’une ville tentaculaire, Le Roman de Londres est en même temps un roman d’amour poignant et une réflexion profonde sur le libéralisme effréné.

Románová kronika o osudech Srbů v tereziánském Rakousku-Uhersku je dílem srbského básníka, prozaika a dramatika (1893-1977) , původem ze srbské menšiny v Maďarsku.

Historický román "Kvapka španielskej krvi" čerpá námet z celkom konkrétnych udalostí nemeckých dejín — z posledných rokov panovania bavorského kráľa Ľudovíta I. Jeho zmyslom však nie je len podať viac alebo menej verný obraz tohto kráľa, ani nie vyrozprávať ľúbostnú epizódku panovníkas temperamentnou tanečnicou Lolou Montezovou, ktorá napokon ovládala nielen kráľa, ale i jeho ministrov. Román Kvapka španielskej krvi je v konečnom dôsledku románom o hľadaní ľudského šťastia, poetickou meditáciou o láske, ľudských vášňach a zmysle života.

Román Cesta života a smrti, ktorému sa dostalo prívlastku perla srbskej literatúry, zaujme pôsobivým poetickým štýlom, strhujúcou projekciou osudu jednotlivca i celého srbského národa a silným humanistickým vyznaním.