O krajině v historické perspektivě se zatím u nás psalo většinou z hlediska člověka, anebo z hlediska přírody. Texty Jiřího Sádla, Petra Pokorného, Pavla Hájka, Dagmar Dreslerové a Václava Cílka se pokouší tyto přístupy propojit s cílem psát o krajině z hlediska krajiny.
Tento text je o základních typech prostředí, s nimiž se můžeme setkat v naší krajině.
Kniha psaná brutálním jazykem okraje velkoměsta si hraje s chutěmi i češtinou ale i s literárními styly ba co i s etnickými a kulturními rozdíly. Kuchařku zaměřenou na Balkán a Blízký východ napsali dva sousedi podle toho, co si doma sami vaří. A vykouzlili podivuhodný svět, kde se potkává skořice s koprem, zelí je hloupé, salát obsahuje fialky, psi pláčou při krájení cibule a zmijí maso je pomalu dušeno v jogurtu. K literárnímu stylu Orientu patří i množství odboček, prolínání receptů s poezií a historkami a jejich rozbíhání do kaleidoskopu kulinárních variací.
Kniha botanika Jiřího Sádla a malířky Kateřiny Piňosové přibližuje čtenářům svět květin, který se před nimi rozvíjí jaro co jaro, a stejně tak i ten, o němž mají jen matnou představu. V každém případě jde o svět, před kterým je dobré se mít na pozoru. Jakkoli se může zdát, žestránky přetékají bezuzdnou poezií či imaginací, opak je pravdou: I ty nejvýstřednější a na první pohled nejméně pravděpodobné pasáže jsou popisem holé skutečnosti. Skutečnosti, na kterou je – jako vždy – veškerá fantazie krátká. „Atlas obsahuje obrázky rostlin a na ně navazuje povídání o rostlinách. Není to text s ilustracemi, ale komentované obrazy. Atlas, postaru řečeno herbář, obsahuje imaginární portréty skutečných rostlin v podobě malované a v podobě psané. Nepotřebujeme nic formalizovat do surrealismu, do umění vůbec apod. Tím méně to má být cokoli jako věda, paravěda, parodie na vědu, popularizace vědy, fantastická biologie, kryptobiologie nebo podobné prapodivnosti. Ponoukáme téma, aby si samo přišlo a vykoledovalo si formu. Dokonce ho nechceme mít pod kontrolou ani pak. Ukáže, co umí.“
Hlemýždě konzumuje lidstvo od nepaměti. Přesněji řečeno, šneky jedli už naši chlupatí lidoopí prapředkové, a pak už nám to tak zůstalo. S hlemýždi se můžeme setkat na jídelních lístcích vybraných restaurací mnoha zemí. Pokud si chcete hlemýždě připravit doma sami, naleznete zde základní receptůru i celou řadu receptů z různých zemí.
Soubor čtivých a inspirativních esejů, zamýšlejících se nad vazbami mezi přírodou, krajinou a kulturou z pozic literární historie (Martin C. Putna), archeologie (Jan Klápště), filosofie přírody (Václav Cílek, Jiří Sádlo, David Storch), biologie (Ivan Horáček), kulturní ekologie (Vít Erban, Jitka Ortová,) a fenomenologie architektury (Vladimír Czumalo). Uspořádal Pavel Hájek.
Prezentovaný text byl psán jako součást dlouhodobého výzkumu podivného rázu obyčejné reality. Zimní deník, Podzimní deník a Jarní deník tvoří tři části těžko zařaditelného textu biologa Jiřího Sádla. Za pomoci fenologie „tedy již mírně zastaralé vědy o změnách přírody během roku“ vytvořil autor výjimečný umělecký text. A pokud máte dojem, že něco schází: „A letní deník není schválně, aby se to nezacyklilo.“
Osm esejů ze sedmi míst – Bechyně, Šumava, Vysočina, Polabí, Litoměřicko, Střední Čechy, Ralsko – a tedy přinejmenším stejný počet cest, na které je nutné se náležitě připravit: „Tady se začne myslet a psát o krajině a co to jako ve skutečnosti je.Tak tedy, jak je to s krajinou ve skutečnosti, to myslím ve skutečnosti nikdo neví. A já to taky nevím a cirkumambuluju kolem toho jako lev kolem horké kaše. Krajina? Mohlo by být, že to s krajinou vážně nějak je, že na to lze přijít, jak se to s ní má, a správné řešení posléze odlišit od těch mylných. Nebo zase naopak, že to s ní není vůbec nijak. A posléze že to s ní je jakkoli, můžeme si hrát, dokud nás to neomrzí, a pak ještě někdy zase. Jenže to je všecko pitomost, pitomost, pitomost. Jak je to s krajinou ve skutečnosti, to nikdo neví. „Jó skutečnost, to je druhá nejdůležitější věc na světě!“ smáli se ontologové. – „A která je teda ta první?“ – „Jó, panáčku, to kdybysme tak věděli!“ smáli se ontologové. Copak ontologové, ti jsou vždycky samá sranda...“
Z. Kratochvíl svůj text označuje jako „pokus o sestup na nejistou a bohatou půdu zkušenosti přírody – na půdu přirozené zkušenosti“. V úvodu autor podává etymologický výklad pojmu příroda, respektive přirozenost, a zabývá se jejími jednotlivými aspekty (co vše k celku přirozenosti patří, jakým způsobem ji uchopujeme…). Z. Kratochvíl upozorňuje, že zasutí smyslu pro přirozenost se projevuje poškozením světa – proto je nutné zabývat se světem a jeho pluralitou – jako pozadím jevů a kontextem věcí, jako sounáležitostí horizontů, jako paradigmatem uchopování přirozeností. Avšak existuje i svět přirozený, ne jen jako problém filosofický, ale také jako problém životní. Kratochvíl dále podává výklad kategorií, pomocí kterých svět vnímáme: hmoty, prostoru a času. Další kapitoly Kratochvíl věnuje živé přírodě (ptá se po identitě živého organismu, vztahu života a bytí), evoluci (pokouší se o „zkušenostní popis evolučního dění, rozebírá Darwina a neodarwinistický evolucionismus) a noetické problematice (poznatelnost živého). Hovoří o paradigmatech skutečnosti, přičemž se zaměřuje na novověké paradigma.
Sbírka příběhů - které se podle všeho nestaly, ale rozhodně stát mohly - vznikla během autorových výzkumných toulek velmi podivnými ekosystémy Máchova kraje. Krátké texty s delší komiksovou přílohou vyrostly z atmosféry skal, lesů, hospod a rašelin mezi Doksy, Českou Lípou, Ralskem a Mimoní. Zdejší krajina, zdánlivě kulturní, jest podle současných výzkumů (Novák et Sádlo 2012, The Holocene) historickým ostrovem boreálního lesa čili tajgy. Valná většina zaznamenaných skazek je spojena s pohádkovou bytostí hodného generála okupačních vojsk a jeho lesních přátel. V jeho tlusté postavě ožívají některé sebeudržovací mechanismy, zodpovědné za mimořádnou ekologickou stabilitu těchto lesů, trvajících ve své smrko-borové podobě od konce poslední doby ledové, a to sekyra-nesekyra a požár-nepožár. Ostalgický ráz místní reality naznačuje rovněž zdejší hojnost výskytu brusinek, bříz, vlků, některých rusalek, neodsunutých Němců či Rusů a naopak. Pozorné čtení posiluje paměť národa a jeho vztah k ohroženým ekosystémům. Kniha se doporučuje též zájemcům o kloboukaté houby.
