Sbírka je rozdělena do tří různorodých částí – Texty epigramatické, Básně a Básnické skladby. Čtenáři tak mohou podlehnout kouzlu avantgardních kaligramů, lyrickému útvaru haiku nebo břitké ironii. Výrazně expresivní, formálně virtuózní lyrika Václava Daňka se opírá o filozofii osudovosti, milostné motivy a občanské postoje.
Básnická sbírka Ozvěny z dubového stolu je velmi pečlivě uspořádaný svazek tematicky různorodých básní. I zde Daněk osvědčuje vzácný smysl pro formální vytříbenost verše, až muzikální zvukomalebnost, ale také hravost. V tematicky pestrém souboru se pohybuje od poezie milostné po občansky aktuálně glosující, přitom právě v tomto těžkém žánru jaksi samozřejmě a suverénně noblesně. I když autor překročil devadesátku, jeho pohled na svět je přirozený, jasný, svěží. Kompaktní skladbu uzavírá oddílem patnácti bilančních sonetů. Jde tedy o básníkovo vyznání učiněné se vzácným nadhledem, pokorou a v neposlední řadě smyslem pro velmi jemný, (sebe)ironický humor.
Ke svým nadcházejícím neuvěřitelným devadesátinám přichází známý básník a překladatel Václav Daněk s novou sbírkou veršů, nazvanou Pistole z písku. Autor zde čtenářům otvírá své temperamentní víno vyzrálé pocitovosti a celoživotních reflexí, vylepšované v osudovém sklípku lahvovým buketem, těmi v písku uloženými a z něj vytahovanými pistolemi. Ani pod tlakem času však nepropadá bilancování, s hravou ironií sobě vlastní si bere na mušku nevědomost a černobílé vidění, vysílá své es ó es proti zhoubné lhostejnosti, zpívá však i o nadějích, jejichž život je tak žalostně krátký. Láska Daňkovi nejednou splývá se svobodou. Strach o její ztrátu, o ještě nezakotvenou demokracii, je spolu s vírou v zachování důstojného života také hlavním tématem této autorovy již patnácté básnické knížky.
Pro mnohé čtenáře Václava Daňka, autora dnes už úctyhodného díla povýtce expresivní a milostné lyriky, budou tahle jeho veskrze satirická Žihadýlka určitým překvapením. Ve svém básnickém světě se autor sice nikdy neuzavíral, ale občanské postoje s obavami o ztrátu paměti a znovu nabyté svobody dosud ve společenskokritických textech nevyjadřoval v tak širokém spektru až proklamačně. Pod taktovkou vůdců zas už zpívá nenávist, do ideí cpe se všivák, bezpráví je na postupu a básníci mlčí, stěžuje si autor a zároveň označuje otupělou lhostejnost jako spolupachatele všeho zla. Žihadýlka jeho satirických básní, především zde dominantních epigramů, zasahující spoustu oblastí a sfér současného člověčího konání včetně života intimního, se před komickými přestřelky leckdy jen úsměvně stahují, ale klasicky odporné terče jakéhokoli nešvaru bodají bez milosti.
Sto let od vzniku Einsteinovy obecné teorie relativity evokuje nová básnická sbírka Václava Daňka. Stance pro Einsteina jsou autorovým rozhovorem s velkým myslitelem, směřují k němu a jeho myšlenkám, současně mají však velký zobecňující přesah – Daněk v nich vyslovuje vedle díků a obdivu i pochybnosti a úzkosti současného člověka. Sledujeme autorovu formální virtuozitu, hltáme verše, současně jsme však nuceni i ke ztišení a přemýšlení. Závěr knihy tvoří velmi působivý osobní Daňkův list Albertu Einsteinovi do zásvětí.
Dvanáctá sbírka veršů českého básníka a překladetele je nejen bilančním rozjímáním nad životem, ale i úvahou o naději a okouzlení, jež dokáže oslovit člověka i v pozdním věku.
Básník, překladatel ruské a ukrajinské poezie a dlouholetý rozhlasový redaktor v Československém a později Českém rozhlase se ohlíží za svými pestrými životními osudy, s vřelou fascinací hovoří o „hvězdném“ pražském studiu a kolezích mimo jiné o Josefu Bezdíčkovi, Přemyslu Pražském, Miloslavu Jarešovi a Jiřím Horčičkovi. O spisovatelích Miroslavu Florianovi, Josefu Hiršalovi, Bohumile Grögerové, Jiřině Haukové, Emanuelu Fryntovi a dalších, kteří se stali kmenovými autory cyklických rozhlasových relací Současné zahraniční poezie, Klasické poezie a Schůzek s literaturou. Do českého prostředí uvedl v překladech například díla Alexandra Bloka, Osipa Mandelštama a Josifa Brodského. Je autorem básnických sbírek Jak jsme lili zvon, Svět jsou dva, Dům sonetů a Balady a svízelky. Publikace vznikla na základě autorova vyprávění v rozhlasovém cyklu Osudy na stanici Český rozhlas 3 - Vltava.
Václav Daněk v sobě spojuje dva póly nejlepší tradice české poezie: jednou polohou své tvorby exponuje mimořádnou vyspělost básnických technik a virtuozitu, což se projevuje ve zvládání bohatství formálních básnických útvarů a vynalézavostí slovesnou, druhou pak je poezie občanské reflexe. V posledních sbírkách, nejsilněji v Blížence noci navíc přistupuje téma soukromé, milostné "o tebe jsi můj strach", s nostalgií "ovdovělých očí" po ztraceném nejbližším člověku. Daňkův poslední rukopis má jakousi bilanční povahu, neboť zážitkové rozpětí je široké jako je život dlouhý, sahá od dětských zážitků, kdy "opilí ordnéři / třískají do dveří", až po Sen o štěstí, kde "uprostřed demolic / ještě si dýchám // buldozery už spí / šoféři flámujou". A nejde tu jenom o rozsah životní reflexe, zdaleka nejen vzpomínkový, leč i společensky aktuální, kdy v Třetí sestře vlády tmy rekapituluje prožité dějiny a končí s trpkostí, již přinesla dlouho očekávaná svoboda, ale bohužel "se z ní vyklubala ztráta paměti".
