Francesco Vidotto Boeken

Příběh o italských horách a o lidech, kteří v nich prožívají nelehké časy Jedné deštivé noci uvidí spisovatel Francesco oknem ve své chatě v cadorských lesích muže stojícího uprostřed bouře. Pozve ho dál. A tak se seznámí se starým Guidem s tváří zvrásněnou jako útesy Dolomitů a očima modrýma jako horské nebe. Guidovu pozornost upoutá fotografie neznámé dívky, kterou Francesco našel pod převisem v horách. Francesco začne osamělého Guida navštěvovat a stařec ho požádá, aby mu předčítal ze svazku prastarých dopisů. Každý z nich je věnován jedné z okolních hor a společně vyprávějí o životě bratrů Onesta a Santa. Popisují zdánlivě prosté příběhy lidí, kteří se vší silou drží při životě, tak jako modříny zarývající své kořeny do nejpříkřejších úbočí skal. Vyprávějí o válce, smrti a o lásce. Posledním dopisem však příběh nekončí. Kdo nechal v městečku postavit kenotaf s nápisem Mé hory jsi ty? A kdo je ona tajemná dívka ze staré fotografie?

Im Bergdorf Pieve di Cadore in den Dolomiten erblickt Fabro 1925 im Kuhstall seiner Großeltern das Licht der Welt. Seine Kindheit ist ärmlich und doch auch reich an Abenteuern in der rauen Natur. Als Schmied findet Fabro seine berufliche Erfüllung und in der eigenwilligen Rina seine große Liebe. Und als schwere Schicksalsschläge ihn zu entmutigen drohen, ist es abermals der Zauber der Berge, der ihm ungeahnte Kraft verleiht ...

„Nevedel som, čo je láska, ale v tej chvíli som to pochopil: je to, keď srdce bije, ale nepotrebuje utekať.“ Guido Contin, prezývaný Koňak, žije v opustenom strážnom domčeku starej železnice uprostred lesov Cadore spolu so svojou mačkou Ženou. Nemá nič okrem krabice plnej listov adresovaných vrcholkom hôr. Rukou ich písal muž menom Onesto. Rozpráva o svojom živote s dvojčaťom Santom, stretnutí s Celeste, vojne, smrti a láske. Na prvý pohľad jednoduché príbehy ľudí, ktorí prijímajú svoj osud bez otázok a držia sa nádeje ako smreky na najstrmších svahoch, v skutočnosti odhaľujú dramatické udalosti a túžbu po vnútornom pokoji. Únos, násilie, bomba, ktorá dopadá v noci, fotografia ukrytá medzi skalami, tajomstvo plné hanby a predovšetkým nevyznaná láska, čo preteká životom ako divoký potok. Vo svojej jednoduchosti nám Onesto odhaľuje niečo všeobecne platné: „Mnohí si myslia, že na lezenie je potrebná sila, je to presne naopak. V lezení nie je podstatné chytiť sa, ale prestať sa držať. Všetkého. Strachu, neistoty, pochybností, problémov, riešení, minulosti, budúcnosti, väzieb, opory. Všetkého. Púšťať sa v nepretržitom pohybe, ktorý vás približuje k nebu.“