Když se v 80. letech minulého století začala autorka zabývat rodinami lidí závislých na alkoholu, vstupovala na neznámé území a trvalo ještě několik let, než se z její knihy Dospělé děti alkoholiků stal bestseller. Janet Woititz dospěla k určitým charakteristikám těchto lidí. V důsledku absence rodičovské vřelosti a jasně definovaných hranic v dětství si například nejsou jisti tím, jaké chování je normální, lžou v situacích, kdy to vůbec není potřeba, posuzují se bez slitování, mají problémy s důvěrnými vztahy, mají sklon buď k mimořádné zodpovědnosti, nebo k mimořádné nezodpovědnosti, jsou impulzivní. Knihu, která se tyto osoby snaží podpořit v jejich sebeúctě, lze využít i u dětí z jiných typů dysfunkčních rodin. Není přitom podstatné, kolik takovýmto „dětem“ vlastně je: Dané vzorce přetrvávají, dokud se z nich jejich nositelům nepodaří vyrůst. Tehdy také překonají začarovaný kruh a mohou svým dětem předat lepší poselství, než si z dětství odnesli oni sami.
