Virza dal svému dílu podtitul "Starý zemgalský dům v průběhu roku", pro českého čtenáře to byla prostě"Kronika lotyšského statku": zaznamenává v něm totiž jakoby kronikářsky roční proměny života venkovské usedlosti v rodném, úrodném kraji Zemgalsku. I když je vyprávění nadčasové,z náznaků lze usuzovat, že se odehrává v posledních desetiletích 19. století. V působivých poetických obrazech s četnými etnografickými a folklorními detaily autor zachycuje nejen lotyšské venkovany ve dnech pracovních i svátečních, ale oživuje také duše jejich předků, různé nadpřirozené bytosti, vdechuje život dokonce i samotnému statku a dalším lidským výtvorům i neživé přírodě - vše se tu přirozeněúčastní věčné a neměnné božské harmonie. Život u Strauménůnení jen bohabojný, je zároveň pohansky plnokrevný: nevázané rituální oslavy jánského svátku nebo dožínek lnu zde patří k odvěkému životnímu rytmu, k němuž volá "starý bůh předků". Do svého díla Virza symbolicky promítl svou vizi mladého lotyšského státu, která vycházela z idealizovaného patriarchálního rolnického života předešlých generací a zahrnovala i představu velkého moudrého hospodáře, jímž byl autoritativní prezident Kārlis Ulmanis.
