Báseň je zlomem v Nezvalově tvorbě, silně ovlivněná geniálním překladem Apollinairova Pásma od Karla Čapka. Patří do druhé fáze poetismu a představuje paralelu akrobata, který symbolizuje poetistickou poezii a krize v Nezvalově tvorbě. Na konci třetího zpěvu je autor rozhodnut opustit poetistickou poezii: „na shledanou město akrobatů“, ale není připraven vejít do nového města. První a třetí zpěv tvoří rám celé básně. Jsou monotematické, psané v er-formě, v minulém čase. Můžeme v nich nalézt jednotnou konstrukci času (báseň začíná brzy ráno a končí pozdě večer) a místa (děj se odehrává ve městě, zřejmě v centru a uzavírá se odchodem z města). Druhý zpěv je naprosto odlišně sestaven a je vystaven na principu pásma. Lyrický subjekt čtenáře provází obrazy ze svého života. Je užito přítomného času. Jednotlivé obrazy jsou asociativně spojeny. Charakteristická je polytematičnost a prvky autobiografie. Ve třetím zpěvu dochází k syntéze básníka a akrobata. Poetistický optimismus je nahrazen autorovou skepsí o vlastním smyslu poezie a již jsou patrné náznaky budoucí surrealistické tvorby.
