Výbor z díla Františka Vrhela (1943–2023), původně zamýšlený jako sborník k životnímu jubileu, nyní vychází jako pocta tomuto doyenovi české iberoamerikanistiky a lingvistické etnologie, kulturnímu antropologovi a legendární postavě pražské...
Publikace sleduje dvojí cíl. Na straně jedné je výsledkem snahy o vytvoření souboru textů, který by – v rámci široce pojatého etnologicko-historického diskursu – reflektoval aktuální dění na poli studia Čechů v Bulharsku, na té druhé bylo cílem postihnout danou problematiku (časově) takříkajíc od začátku do konce. Knihu tak zahajují kapitoly věnované příchodu Čechů do Bulharska v době po jeho Osvobození (1878) a uzavírá ji studie věnovaná reemigračním procesům let 1946–1950, které výrazně a nenávratně mění parametry české přítomnosti v zemi, která má od té doby radikálně jiný, s předchozím obdobím nesrovnatelný charakter. Kniha jistě nepokrývá veškerá témata, která by si zasluhovala naši pozornost, ani nezaplňuje všechna bílá místa, která se na mapě české přítomnosti v Bulharsku nacházejí. Co však ukazuje poměrně zřetelně, je skutečnost, že tuzemský diskurz studia působení českých krajanů v Bulharsku je živý, že v jeho rámci probíhá čilá diskuse a že tato oblast studia ustála jak změnu režimu, tak generační obměnu, a na prahu třetí dekády nového tisíciletí představuje poměrně rozvinutou, tradici bádání udržující, nosnou a snad i atraktivní oblast historických a etnologických věd.
Publikace „V Bulharsku nám s hrdostí říkali ,Češi‘, tady s pohrdáním ,Bulhaři‘?“ (Obyvatelé Vojvodova v Bulharsku a na jižní Moravě) je dalším příspěvkem ke studiu dějin Vojvodova - jediné české vesnice v Bulharsku. Ta byla založena v severozápadní části země roku 1900 přesídlenci z jiné české krajanské obce - Svaté Heleny v rumunském Banátu. V nové zemi se díky píli a úsilí místní české komunity z Vojvodova záhy stala vzorová obec, dávaná místními i celostátními autoritami okolnímu obyvatelstvu za následováníhodný vzor. O světské úspěchy ale Vojvodovčané nestáli, oč usilovali, bylo žít pravým křesťanským životem na biblickém základu, „pod praporem víry, pod křídly Boha“; cílem jim byl nikoli obdiv lidí, ale - díky bohabojnému životu snad zasloužená - Boží přízeň. „České“ dějiny Vojvodova skončily po pouhém půlstoletí, kdy jeho obyvatelé po druhé světové válce vyslyšeli výzvy československé vlády a přesídlili zpět do své staré vlasti, kde se usadili v několika obcích jižní Moravy. Na rozdíl od předchozích publikací, které se věnovaly především životu obyvatel Vojvodova na bulharské půdě, tedy mezi lety 1900-1950, rozšiřuje práce „V Bulharsku nám s hrdostí říkali ,Češi‘, tady s pohrdáním ,Bulhaři‘?“ (Obyvatelé Vojvodova v Bulharsku a na jižní Moravě) badatelský zájem také na situaci okolo přesídlení Vojvodovčanů do ČSR a jejich - po řadu dlouhých let velmi nesnadný - život v řadě novoosídleneckých obcí jižní Moravy, kde poslední vojvodovští rodáci a jejich potomci žijí dodnes.
Kniha se zaměřuje na etnické skupiny a identity, což je klíčové téma sociálních věd. Etnické fenomény a procesy zůstávají zásadními determinanty lidského světa, přičemž jejich význam přetrvává i dnes, ačkoliv se před sto lety předpovídal jejich zánik. Etnicita se projevuje nejen v hnutích původních obyvatel a menšin, ale také v jádru mnoha destruktivních válečných konfliktů posledních dekád. Tyto fenomény ovlivňují společnosti od každodenních interakcí na lokální úrovni až po mezinárodní vztahy. Pochopení etnických identit a skupin je klíčové pro porozumění současnému světu. Publikace představuje vývoj studia etnicity a aktuální diskurzy v této oblasti, přičemž se odkazuje na přelomovou práci „Ethnic Groups and Boundaries: The Social Organization of Culture Difference“ (ed. F. Barth 1969). V autorském týmu se nachází jeden z posledních žijících spoluautorů této práce, Gunnar Haaland, a významné postavy jako Thomas Hylland Eriksen a Miroslav Hroch, který je klíčovou osobností v oblasti nacionalismu. Dále přispívají mladší generace českých antropologů, Marek Jakoubek a Lenka J. Budilová.
Ethnic Groups and Boundaries Today demonstrates the enduring significance of Barth's work, identifying its shortcomings and showcasing the state of the art today, fifty years after the publication of the ground-breaking original.
Kniha Teorie etnicity (čítanka textů) se zaměřuje na důležitost etnicity v českém sociálněvědním diskurzu, přičemž vyplňuje mezeru v dostupnosti klíčových textů, které formovaly debatu o etnicitě v západním světě. I více než čtvrtstoletí po otevření hranic neměli čeští čtenáři k dispozici reprezentativní soubor zásadních prací. Publikace přináší překlady 24 klíčových textů od poloviny 20. století až po současnost, které pokrývají základní teoretické přístupy k etnicitě a souvisejícím fenoménům, jako jsou kultura a multikulturalismus. Tyto pojmy jsou zásadní pro diskusi o současném světě, a porozumění jejich vzniku a různým kontextům použití je pro čtenáře cenné. S více než 700 tiskovými stranami nabízí kniha přehled hlavních linií a hranic relevantních diskusí o etnicitě. Zkoumá otázky jako původ etnicity, definice etnické skupiny, vrozenost versus získanost etnické příslušnosti, a vztah mezi kulturou, rasou a etnicitou. Také se dotýká konceptu sociální konstrukce etnicity a kritizuje primordialismus, čímž přispívá k hlubšímu porozumění této problematice.
Autoři této kolektivní monografie se snaží na základě terénních výzkumu u krajanů z Bulharska, Srbska, Spojených států amerických, Ukrajiny a Chorvatska upozornit na nové rozměry bádání krajanské problematiky. Cílem monografie není nahlížet na krajany skrze tradiční přístupy integrace nebo asimilace, ale upozornit na transnacionální vztahy krajanů. Cílem knihy není zkoumat krajanské enklávy v rámci tradičního nacionálního diskurzu, ale demaskovat nacionalistickou politiku uplatňovanou vůči krajanům. Uváděná publikace rovněž nepřehlíží ústně předávané vzpomínky krajanů na úkor archivních záznamů, jak se často děje, ale uvádí význam narací pro samotné krajany. Také není cílem knihy nekriticky sledovat politiku identit u krajanů, ale upozorňovat na její úskalí.
Hlavním tématem knihy Vojvodovo: identity, tradice a výzkum je Vojvodovo, česká obec v severozápadním Bulharsku, založená roku 1900 asi dvaceti evangelickými rodinami z české vsi Svatá Helena v (dnes rumunské části) Banátu, které Svatou Helenu opustily z důvodu náboženských rozporů a nedostatku půdy. I přes několik válečných konfliktů, jichž se Bulharsko v prvních dekádách dvacátého století účastnilo, Vojvodovo hospodářsky prosperovalo a počet obyvatel utěšeně vzrůstal. Hospodářská prosperita, založená takřka výhradně na zemědělství, však po určité době narazila na nedostatek půdy, a tak v roce 1928 obec opustila část obyvatel, která přesídlila do Argentiny. K novému přelidnění obce došlo ještě jednou v letech 1934/1935, kdy část Vojvodovčanů odešla do turecké vsi Belinci v severovýchodním Bulharsku. Historie českého osídlení Vojvodova, stejně jako Belinců, pak v zásadě končí v letech 1949–1950, kdy naprostá většina jejich českých obyvatel, v počtu zhruba 700 osob (200 rodin), tyto vsi v rámci poválečných a na základě mezistátních dohod realizovaných migračních procesů opustila a přesídlila do ČSR, kde se usadila v několika obcích v regionu jižní Moravy. Po celou dobu své existence bylo Vojvodovo proslulé náboženskou horlivostí svých obyvatel, stejně jako příkladností jejich hospodářských postupů a správy obecních záležitostí, jichž si cenilo jak místní bulharské obyvatelstvo, tak i bulharská státní správa, která Vojvodovo ústy svého ministra prohlásila za obec vzorovou. Toto renomé si Vojvodovo v bulharském regionálním kontextu, jakož i v souvislostech bulharského akademického diskursu, udrželo až dodnes.
Kniha je již čtvrtou monografií v řadě věnovanou této pozoruhodné obci. Od předchozích publikací se tato kniha liší tím, že prezentuje obecně řečeno jiný pohled na danou obec a její obyvatele, než jaké jsou v rámci vojvodovských zkoumání v současnosti dostupné či běžné. V jednotlivých kapitolách jsou tak prezentovány doposud neznámé informace o řadě událostí (např. rozpad metodistického sboru), osobností (J. Findeis, M. Roháček) či etap (poválečná migrace do ČSR) vojvodovské historie, ke slovu se dostávají skupiny, jejichž hlas – ač tvořily součást vojvodovských dějin – doposud nebylo slyšet (vojvodovští Bulhaři, potomci smíšených párů), případně se též některá (domněle) známá témata (např. správa věcí veřejných, resp. vztah náboženství a „politiky“) prezentují v nových perspektivách a souvislostech. Obecně řečeno, tento nový knižní přírůstek k vojvodovským bádáním se pokouší doplnit, zpřesnit či případně i korigovat zjištění, s nimiž se čtenáři mohli seznámit v předchozích publikacích.