Leszek Kolankiewicz Volgorde van de boeken

Monografie se zaměřuje na Antonina Artauda (1896–1948), francouzského divadelního teoretika, režiséra, herce, básníka a spisovatele, jehož vliv na evropské divadlo je stále patrný. Kniha kontextualizuje Artaudovy vize z jeho díla Divadlo a jeho dvojenec a dalších textů, kde hledá formy divadla jako lék na nemocné lidství a svět. Odhaluje paradoxy jeho osobnosti: Artaud byl vizionář, který své vize nikdy plně neuskutečnil, a inspirátor mnoha tvůrců, přičemž sám realizoval pouze osm neúspěšných výstupů. Byl pronikavým kritikem stavu společnosti, přesto byl odsunován do blázince. Mnozí, kdo se považovali za jeho následovníky, často kopírovali pouze povrchní představy o něm, aniž by porozuměli hloubce jeho myšlenek. Klíčovým tématem knihy jsou svatí blázni v historii a svaté šílenství, které představuje ideál autentického, svobodného člověka, jež je však pro společnost nepřijatelné a často končí destrukcí. Dílo je psáno z pohledu Artaudovy cesty do Mexika v roce 1936, která byla zlomovou událostí v jeho životě a posledním pokusem o naplnění jeho vizí v domorodé kultuře před nástupem psychické choroby.

Tak jak synkretyczna jest kultura Brazylii, a w niej kulty afrobrazylijskie, będące właściwym tematem tej książki, tak też synkretyczna okazała się w końcu jej forma. Reportaż podróżniczy staje się tu integralną częścią studium etnograficznego, które ostatecznie nie przybiera jednak kształtu monografii jest raczej esejem naukowym, rozluźnionym, gdzie tylko się dało, w pewnych partiach przechodzącym w ton traktatu antropologicznego. Trochę chciałem, żeby moja relacja z Bahii była czymś nowym, jak dla mnie czymś nowym było samo doświadczenie Bahii. Nie mogłem i nie umiałem ukryć tego, który doświadcza. Kimkolwiek on był, był tańczącym ze znaczeniami. Zatańczyłem sambę z bogami. O tym tu opowiem. Ale przede wszystkim o gusłach tropików.