The author, Robert Descharnes, a long time friend of Dali, is the most authoritative writer on the artist. He relates the events of Dali's personal life and of the amazing couple, Dali/Gala; he analyzes his major paintings and the sketches leading to them; he discusses Dali's writings, his work for the theatre, movies, ballets, and book illustrating. A wonderful guide, Descharnes comments in detail about the volume's forty remarkable full-page colour plates.
Podtitul poslední Brikciusovy sbírky zní Básně v próze i poezii. Básně v próze sice žánrově připomenou Charlese Baudelaira, nicméně uvedené exempláře jsou nepopiratelně původní. Skryt zůstává i možný vliv „minutových románů“ Petra Altenberga. Básně v poezii pak představují netušené, zcela bezprecedentní novum.
Další z řady sbírek veršů Eugena Brikciuse je, jak už název napovídá, sbírkou milostné poezie. A jména jednotlivých oddílů to jenom potvrzují: Svádění, Spouštění, Dopouštění, Opouštění, a další, ve všech vystupuje žena jako stálá a nepostradatelná inspirace životního i tvůrčího snažení. Autor tu opět rozehrává svůj bohatý rejstřík nevšedních nápadů, hříček a jazykových hrátek.
Něco na způsob Harryho Pottera, který strávil na škole v Bradavicích sedm let; a co rok, to jedna kniha. Brikcius sice složil svých sedm pohádek do jedné knížky, ovšem od napsání k vydání uběhlo daleko víc vody, skoro sedm krát sedm let. V tom ta podobnost, jinak ovšem v ničem. Brikciusovi hrdinové nejsou v Bradavicích, ale kouzel, čar avšelijakých podivností je kolem nich dost a dost.
Eugen Brikcius je literární gurmet: svůj memoár pojal jako pestrou koláž, jako žánrovou i stylistickou mozaiku, jako přirozenou syntézu bohatýrského těla s jasným a silným duchem. Jeho život je jeho dílem. Jeho dílo je jeho životem. Boří staré mýty, aby postavil na jejich místě mýtus nový – sebemýtus. A to s nezaměnitelným vtipem a hrou, noblesou i naléhavostí. Protože píše-li o sobě, píše vždycky i o druhých. Memoárová kniha básníka a filozofa, průkopníka českého happeningu, narozeného v roce 1942 v Praze a žijícího od počátku 80. let ve Vídni. V 60. letech aktivní výtvarný umělec, v 70. letech vězeň komunistického režimu a básník v novolatině, v 80. letech absolvent prestižní University College v Londýně a exulant, od počátku 90. let jedna z klíčových postav české kultury.
Sbírka básní vídeňského básníka, ovšem pražského rodáka, prozaika, esejisty, režiséra happeningů, mystifikátora a konceptuálního umělce. Komika a grotesknost, jež se projevují autorovým mnohdy parodickým, nicméně osobitým stylem postaveným na důsledné rýmové stopáži, se stávají i v této sbírce jeho nejúdernějšími zbraněmi. Více než osmdesátiletý tvůrce udivuje v tomto opusu nezměrnou vitalitou, promítající se do radosti z psaní, která obrací na rub zažité literární i jiné kánony a nic jí není svaté: Franz Kafka soupeří s Maxem Brodem v češtině při italském pobytu, v poněkud bizarních pozicích se ocitnou i Tomáš Akvinský, Claude Monet či Francois Villon. Proto se zdá, že v duchu titulní proklamace se Brikcius rozešel spíše se zlostí, neboť přetrvává pocit opojení, které dává vale vzteku i smutku: "Někteří jsou jako živí, ostatní zas neduživí. Jsou-li jací živí vskutku, se vším seknou, klobouk smeknou a loučí se: Sbohem smutku."
