Eugen Brikcius Boeken

Picasso called Dali "an outboard motor that's always running." Dali thought himself a genius with a right to indulge in whatever lunacy popped into his head. Painter, sculptor, writer, and filmmaker, Salvador Dali (1904-1989) was one of the century's greatest exhibitionists and eccentrics - and was rewarded with fierce controversy wherever he went. He was one of the first to apply the insights of Sigmund Freud and psychoanalysis to the art of painting, approaching the subconscious with extraordinary sensitivity and imagination. This lively monograph presents the infamous Surrealist in full color and in his own words. His provocative imagery is all here, from the soft watches to the notorious burning giraffe. A friend of the artist for over thirty years, privy to the reality behind Dali's public image, author Robert Descharnes is uniquely qualified to analyze Dali - both the man and the myth.

Podtitul poslední Brikciusovy sbírky zní Básně v próze i poezii. Básně v próze sice žánrově připomenou Charlese Baudelaira, nicméně uvedené exempláře jsou nepopiratelně původní. Skryt zůstává i možný vliv „minutových románů“ Petra Altenberga. Básně v poezii pak představují netušené, zcela bezprecedentní novum.

Další z řady sbírek veršů Eugena Brikciuse je, jak už název napovídá, sbírkou milostné poezie. A jména jednotlivých oddílů to jenom potvrzují: Svádění, Spouštění, Dopouštění, Opouštění, a další, ve všech vystupuje žena jako stálá a nepostradatelná inspirace životního i tvůrčího snažení. Autor tu opět rozehrává svůj bohatý rejstřík nevšedních nápadů, hříček a jazykových hrátek.

Něco na způsob Harryho Pottera, který strávil na škole v Bradavicích sedm let; a co rok, to jedna kniha. Brikcius sice složil svých sedm pohádek do jedné knížky, ovšem od napsání k vydání uběhlo daleko víc vody, skoro sedm krát sedm let. V tom ta podobnost, jinak ovšem v ničem. Brikciusovi hrdinové nejsou v Bradavicích, ale kouzel, čar avšelijakých podivností je kolem nich dost a dost.

Eugen Brikcius je literární gurmet: svůj memoár pojal jako pestrou koláž, jako žánrovou i stylistickou mozaiku, jako přirozenou syntézu bohatýrského těla s jasným a silným duchem. Jeho život je jeho dílem. Jeho dílo je jeho životem. Boří staré mýty, aby postavil na jejich místě mýtus nový – sebemýtus. A to s nezaměnitelným vtipem a hrou, noblesou i naléhavostí. Protože píše-li o sobě, píše vždycky i o druhých. Memoárová kniha básníka a filozofa, průkopníka českého happeningu, narozeného v roce 1942 v Praze a žijícího od počátku 80. let ve Vídni. V 60. letech aktivní výtvarný umělec, v 70. letech vězeň komunistického režimu a básník v novolatině, v 80. letech absolvent prestižní University College v Londýně a exulant, od počátku 90. let jedna z klíčových postav české kultury.

Sbírka básní vídeňského básníka, ovšem pražského rodáka, prozaika, esejisty, režiséra happeningů, mystifikátora a konceptuálního umělce. Komika a grotesknost, jež se projevují autorovým mnohdy parodickým, nicméně osobitým stylem postaveným na důsledné rýmové stopáži, se stávají i v této sbírce jeho nejúdernějšími zbraněmi. Více než osmdesátiletý tvůrce udivuje v tomto opusu nezměrnou vitalitou, promítající se do radosti z psaní, která obrací na rub zažité literární i jiné kánony a nic jí není svaté: Franz Kafka soupeří s Maxem Brodem v češtině při italském pobytu, v poněkud bizarních pozicích se ocitnou i Tomáš Akvinský, Claude Monet či Francois Villon. Proto se zdá, že v duchu titulní proklamace se Brikcius rozešel spíše se zlostí, neboť přetrvává pocit opojení, které dává vale vzteku i smutku: "Někteří jsou jako živí, ostatní zas neduživí. Jsou-li jací živí vskutku, se vším seknou, klobouk smeknou a loučí se: Sbohem smutku."