Martin Nodl Boeken

The book delves into the Czech Reformation's roots at Prague University, highlighting its role in addressing the late medieval church's crisis. Central to this movement is John Hus, a former student and rector, whose radical ecclesiology challenged church hierarchy and fostered a distinct Czech identity intertwined with messianic elements. It explores how the university and Prague created an environment that diverged from contemporary Christian ecumenism, ultimately shaping the Reformation's trajectory and its impact on Czech medieval society.

Soubor osmnácti bajek, legend a podpohádek magickým způsobem ohledává krajinu dětské duše.

Od početí a porodu přes výchovu a vzdělávaní a získávaní prvních pracovních zkušenosti až po práh dospělosti v prostředí města, vesnice i šlechtických rodů, v rodině, ve škole či sirotčinci, za války i v míru. První velkorysé shrnutí ukazuje, jak se do tématu dětství promítají nejen poznatky o vývoji školství či práva, o dobové stravě, o bydleni, odívaní či řemeslném zpracovaní hraček, ale také psychologické výzkumy traumat nebo badání o vzniku a vývoji pediatrie jako samostatného lékařského oboru. Dětství má však i svůj „velký dějinný příběh“. Ať už se jedna o dětské sňatky ve středověkých panovnických domech, osvícenské reformy a postupné prosazení právní ochrany dítěte, o oslavu dětství jako naděje lidstva v rané fázi komunistického režimu, nebo naopak obavu z podvratného potenciálu mládí za normalizace, dítě je vždy také téma politické. A ačkoli jde v mnoha těchto případech spíše o jeho zneužití, díky civilizačním posunům od středověku dodnes v dětství přece jen přibývá radostných chvil. ISBN 978-80-7432-000-2

Kolektivní monografie Josef Válka a myšlení o dějinách je věnována osobě, dílu, badatelským zájmům a obecně kulturnímu přínosu brněnského profesora středověkých a raně novověkých dějin Josefa Války (1929–2017). Josef Válka patřil k předním českým a moravským badatelům, kteří se od 50. let 20. století věnovali sociálním akulturním dějinám. Prodělal barvitý badatelský vývoj od marxismu přes strukturalismus až k dějinám mentalit a historické antropologii. V jednotlivých studiích je Josef Válka reflektován jako badatelská a myslitelská osobnost dějepisectví druhé poloviny 20. století s důrazem na metodologické aspekty a na problematiku recepce francouzských, německých a anglických badatelských inspirací. Autoři přitom kladou důraz na teoreticko-metodologická východiska Válkova historického myšlení, na jeho specifické nazírání sociálních a kulturních dějin, na jím prosazovaný koncept nadkonfesního křesťanství, na jeho chápání Františka Palackého v kontextu moderního dějepisectví a v neposlední řadě i na Válkovu publicistickou a popularizační činnost.

Prezentovaná publikácia sa popri ekonomickom a obchodnom hľadisku venuje aj ďalším oblastiam fungovania miest, prevažne na území dnešného Slovenska. To je zasadené do celouhorského , sčasti aj do celoeurópskeho kontextu. Osobitnosťou uhorského mestského vývoja, ktorú treba vyzdvihnúť v porovnaní so západnou Európou, je vyššia miera slobody pri voľbe mestských funkcionárov aj autonómia v cirkevnej oblasti - slobodná voľba farára. Atmosféru dokresľovali slávnosti a procesie, ktoré boli v jednotlivých mestách odlišné a spoluvytvárali tak ich identitu. Pohľad na slovenské a sčasti maďarské mestá doplňujú dve kapitoly venované mestám v Čechách a na Morave. V rozsiahlej úvodnej stati sa čitateľ má možnosť oboznámiť so všeobecným vývojom stredovekých miest zasadeným do európskeho rámca a tiež s vývinom historiografického pohľadu na ne.

Kolektivním monografie Město a literatura zprostředkovává více než dvacet pohledů na utváření literárních obrazů města v české i zahraniční literatuře od raného novověku po současnost, včetně doby covidové. Autoři ve svých esejích analyzují obraz města ve spisech J. A. Komenského, literátů 19. a 20. století, v próze, poezii i vdystopické literatuře propojené s vizualizací urbánního světa. Město zde vystupuje jako reálný prostor, stejně jako prostor vhodný k útěku, jako prostor odmítaný i vzývaný, jako prostor snů, iluzí, utopií či jako prostor hodný zavržení. Města ale rovněž v literatuře sloužila jako metafora, vzdálená reálným světům, jako opozitum vůči venkovu či jako pouhé slovo, po němž zůstávají jen nejrůznější vůně a chuti.

Sborník věnovný problematice geneze české a polské šlechty v raném a vrcholném středověku a problematice sociální reprezentace šlechty ve středověku pozdním. Příspěvky jsou v českém a polském jazyce.

Obsáhlá monografie zkoumá slavnosti, ceremonie a rituály v Českém království během pozdního středověku. Autorský kolektiv českých medievistů na základě různých pramenů vytváří komplexní obraz těchto událostí, které se odehrávaly v různých sociálních prostředích 14. a 15. století. Důraz je kladen na panovnické dvory, kde se rituály často nabývaly sakrální podoby. Kapitoly se zaměřují na královské pohřby, korunovace a svatby, ukazující, jak rituální jednání v těchto prostředích mělo slavnostní a ceremoniální charakter. Normy a předpisy, které vznikaly na lucemburském dvoře, měly vliv na ceremoniální zvyklosti budoucích generací. I když české prameny neodpovídají na všechny otázky, komparace s německým, francouzským, anglickým, polským a uherským prostředím ukazuje, že díky dvoru císaře Karla IV. se v českých zemích rozvinula pestrá škála dvorských slavností. Důraz na komparaci se projevuje i v kapitolách o rituálech slezských knížat, české aristokracie, domácích prelátů a měst, kde se ceremonie uplatnily zejména ve styku s panovníkem, ačkoli rodinné slavnosti v pozdním středověku ještě nenapodobovaly dvorské prostředí.

Esejisticky pojatá kolektivní práce českých medievalistů, jejíž ústřední postavou je člověk českého středověku. Ve dvaceti kapitolách se zde čtenář zevrubně seznámí se specifickým způsobem myšlení a jednání nejcharakterističtějších reprezentantů středověké společnosti (vesničan, měšťan, diplomat, rytíř, právník, lékař, kronikář, poutník, venkovský farář, prelát, heretik apod.). Kniha je doplněna bohatým obrazovým materiálem, jenž dodává jednotlivým sociálním typům středověkých Čechů skutečně plastický obraz.

Příspěvky českých a polských medievistů, jež tvoří 13. svazek sborníku Colloquia medieaevalia Pragensia, nazvaný Moc a její symbolika ve středověku, jsou věnovány problematice reprezentace panovnické vlády ve středověkých Čechách a Polsku. Ta se, jak ukazují zde představené studie, v symbolické rovině odrážela na panovnických pečetích, v korunovačních řádech, resp. při korunovačních rituálech, během soudních procesů či při rituálech slavnostních vjezdů do panovnických měst.

Studie českých, polských a slovenských badatelů jsou věnovány právním aspektům uzavírání manželství, manželství jako politiku a sociokulturním aspektům manželského života a sexuality ve 14. a 15. století. V češtině, polštině a němčině.

Kniha vznikla v rámci projektu LC521: Křesťanství a česká společnost ve středověku: normy a skutečnost (evropské souvislosti českého tématu)

Kniha reprezentuje soubor autorových studií, v nichž se v posledních dvou desetiletích z mnoha úhlů a perspektiv věnoval problematice především české historiografie. Vedle metodologických studií, jež se zaobírají tragickým koncem české poznámky, interpretováním morových epidemiemi či husitské revoluce se v knize nacházejí texty zkoumající pojetí národních dějin Jana Slavíka, historickou paměť ve středověku i moderní paměť ve vztahu k holokaustu a totalitním společnostem. Samostatnou kapitolu knihy tvoří zamyšlení o stavu českého dějepisectví a jeho perspektivách či o nedozírných škodách, jež by pro českou společnost znamenala rezignace na uvědomování si a reflexi vlastní minulosti. Poslední část knihy zahrnují biografické črty významných historiků, kteří zásadním způsobem ovlivnili moderní historické myšlení (Fernand Braudel, Georges Duby, Bronisław Geremek, František Graus).

Dvacet předních českých a polských medievalistů v této knize předkládá dvacet originálních průhledů do pestrého světa středověku, jeho rituálů (korunovací, pohřbů, slavnostních příchodů do měst, skládání lenních slibů), zvyků, imaginací a každodenní reality i všudypřítomného zázračna. Čtenář může jejich prostřednictvím vstoupit do nitra středověkého kláštera, účastnit se panovnických reprezentací, nechat se unášet snem Karla IV., účastnit se pohřbu jeho děda, začíst se do vidění sv. Brigity či se ponořit do tajů svatovítské mozaiky.

Autor se v této esejisticky pojaté práci zamýšlí nad jen zdánlivou moderností současného světa. Na příkladech středověkého a současného vnímání času, prostoru, prožívání dětství a stáří, eschatologie, vztahu k penězům, k uzavírání manželství, k migracím na větší vzdálenosti i uvnitř města ukazuje, jak mnoho mají lidé současnosti společného s lidmi středověku, jak se v mnoha ohledech jen zdánlivě změnily každodenní mody lidského chování a myšlení. Mimo to si detailně všímá stále rostoucí dohlížitelské role státu, jenž člověka současnosti v mnoha ohledech zbavuje dřívější svobody, stejně jako ho ve svobodném uvažování omezují společenské stereotypy a předsudky.

Sborník obsahuje příspěvky tří desítek českých, polských a německých badatelů. V jednotlivých příspěvcích je kladen důraz na komparativní studium rituálů a slavností (korunovace, svěcení, skládání přísah, vjezdy panovníků do měst, volby, exkomunikace) ve všech sociálních prostředích středověké střední Evropy. Příspěvky jsou převážně v českém a polském jazyce. K vydání připravili Martin Nodl a František Šmahel ve spolupráci s Krzystofem Kowalewským.

Soubor dvanácti studií z pera kolegů a přátel prof. PhDr. Petra Sommera, DrSc., je sondou do dějin christianizace Čech a Moravy od raného středověku do počátku 16. století. Autoři v jednotlivých esejích osvětlují podobu střetu pohanství s křesťanstvím, složité cesty vnější a vnitřní christianizace stejně jako soupeření křesťanství s jinými náboženstvími středověkého světa.

Dějiny Prahy 15. století jsou dějinami konfliktů a tyto konflikty zásadním způsobem ovlivňovaly život většiny obyvatel Starého a Nového Města pražského. Příčiny komunálních střetů tkvěly v problémech právních, politických, sociálních, náboženských i ekonomických. Jeden z hlavních důvodů soupeření mezi obcemi Starého a Nového Města pražského vyvěral ze snahy Novoměstských vyrovnat se prakticky ve všem staroměstským měšťanům. Politické a mocenské důvody stály za soupeřením o privilegované postavení Staroměstské radnice na politické mapě Českého království. Sociální prestiže se týkal střet mezi panovníkem a elitami o městskou autonomii. Výrazně konfliktní povahy byl rovněž vztah měšťanů vůči pouhým obyvatelům města, jejichž ekonomická a politická práva byla omezená. Obdobné podoby byl konflikt mezi řemeslem a obchodem, jenž se dotýkal starobylosti práv měšťanů, kteří se nemínili vzdát možnosti vařit si vlastní pivo a obchodovat s ním. Husitská revoluce vnesla do pražského prostředí střet náboženský, jenž nahradil předrevoluční konflikty nacionální. Pražská společnost 15. století rozhodně nebyla harmonická a napětí mezi jejími obyvateli bylo stejně citelné, jako je tomu v Praze 21. století. Cílem této knihy je tedy rovněž ukázat, že povaha komunálních sporů se ve srovnání středověku a naší současnosti příliš neliší, neboť vyvěrá ze samotné podstaty městské existence.

Kniha Dějepisectví mezi vědou a politikou reprezentuje tři velmi různorodé přístupy k dějinám moderní historiografie. Autor se v nich zamýšlí nad propojením historického myšlení s dobovými společenskými představami a politickými podmínkami, jež nejsou na první pohled patrné, jež však ve své podstatě představují jakési podhoubí historického uvažování. V první kapitole nazvané Zrození ohledává kontury badatelské dílny V. V. Tomka a počátky sociálního dějepisectví ovlivněného mladší národohospodářskou školou mezi českoněmeckými historiky konce 19. a první poloviny 20. století, přičemž hlavním hrdinou tohoto dvoukolejného příběhu je Bedřich Mendl. V kapitole V zajetí marxismu analyzuje kontinuitu a diskontinuitu husitologického bádání v 50. a 60. let a vliv soudobých společenských představ na jeho změny, na osobě Františka Grause demonstruje příčiny proměn interpretačních přístupů na klíčovou otázku krize pozdního středověku a prostřednictvím recepce francouzské historiografie v českém prostředí v 50.–80. letech 20. století se pokouší odhalit příčiny zaostávání českého dějepisectví za historiografií inspirovanou novými badatelskými metodami. V závěrečné kapitole Inovace a inspirace subjektivním způsobem ohledává tři klíčové inovativní přístupy soudobého dějepisného diskurzu (prosopografie, mikrohistorie a sociální dějiny umění), často s akcentem na jejich rezonanci a vedle toho i zploštělé chápání v českém prostředí.

Dekret kutnohorský byl pro mistry tří univerzitních národů a stejně tak i pro většinu mistrů českého národa zcela nečekaným aktem, jenž mohl být přičítán panovníkovu momentálnímu rozpoložení mysli, jež ostatně byla po celý jeho život neklidná a nevyzpytatelná. Němečtí mistři byli zaskočeni a jen klopotně hledali cesty ven ze situace, kterou neznali... Nikdo z nich však nepočítal, že by škrtnutím královského pera mohlo dojít ke změně hlasů na pražské univerzitě.

Sborník deseti příspěvků se věnuje moderním, antropologickým přístupům v historickém bádání. Ústředním tématem úvah příslušníků mladší badatelské generace jsou gender a lidské tělo, s důrazem na tělesné vnímání sebe sama, na stereotypní pojímání vývojových fází lidského života (dětství, stáří) či na předmoderní porodní praktiky. Druhý tematický okruh se zabývá problematikou politické reprezentace v raném novověku, především v městském a aristokratickém prostředí, a otázkám vymezování se mocenských elit vůči ostatním sociálním vrstvám a skupinám.

Postkonferenční sborník nabízí pohled na problematiku středověkého smírčího řízení a snaží se alespoň částečně zahladit jeden ze zjevných dluhů české medievalistiky. Více než dvě desítky příspěvků jsou věnovány různým postupům, jimiž se civilizace středověkého Západu pokoušela vyhnout krveprolití, případně dosáhnout nápravy. Z dílčích studií je dále patrné, že obnova řádu nebyla myslitelná bez symbolické a rituální komunikace, jež se pro společnost nemající pevné byrokratické struktury a promyšlený právní systém stávaly významným svorníkem veřejného dění.

Soubor studií je věnován problematice sociálních aspektů života středověkého města. Čeští a polští medievisté se v nich zamýšlejí nad fenomény předměstí, emigrace, sociální integrace, konfliktů mezi měšťany navzájem i mezi měšťany a jejich vrchností, konfesních poměrů ve městech, kariér nastupujících městských elit či dopadů zavádění účetních systémů do městského i rodinného podnikatelského hospodaření.

Triptych karlovských studií se pokouší na několika příkladech zachytit konkrétní problémy jak Karlovy osobnosti, tak především doby, v níž žil. První část je pokusem o nový pohled na jeden ze způsobů Karlovy sebeprezentace. Druhá část triptychu je věnována problematice českého středověkého nacionalismu a národního vědomí. Klade za cíl částečně relativizovat genetické pojetí rozvoje těchto jevů v průběhu 14. století a zároveň se snaží poukázat na úlohu intelektuálů při formování nacionalismu a národního vědomí v českém prostředí. Na příkladě několika generací kronikářů ukazuje, že intelektuálové na jedné straně citlivě reflektovali dobové společenské představy, na straně druhé však v mnoha ohledech do těchto představ vědomě vnášeli názory, jež byly ve společnosti prozatím přítomny pouze podprahově a hrály zcela okrajovou úlohu. Na druhou část navazuje část třetí, ohledávající způsob, jakým duchovní vzdělanci 14. století nakládali se staršími hagiografickými texty a jak je přizpůsobovali dobovým kritériím laické zbožnosti.

Městské prostředí od středověku představovalo prostor inovací a od 13. století se stalo součástí zásadního transformačního procesu v české a moravské společnosti. Dopady této proměny jsou patrné dodnes, i když byly částečně překryty moderními procesy, jako je industrializace, deindustrializace, politická liberalizace a radikální tržní transformace po roce 1989. Zatímco tyto změny ovlivnily celou společnost, městské prostředí, které se stalo domovem většiny obyvatel, zažilo nejmarkantnější dopady. Každá transformace přinášela ohrožení, které mohlo vést k úspěšné reakci nebo úpadku. Moderní města dnes čelí různým politickým, hospodářským, sociálním a ekologickým výzvám. Cílem knihy je ukázat, že propojením různých odborných disciplín (archeologie, historie, sociologie, politologie, klimatologie) můžeme lépe porozumět historickým kořenům současných problémů a odpovědně přistupovat k budoucnosti. Autoři se dívají na odolnost měst v historické perspektivě, věří, že moderní město se může poučit z minulosti. Odpovědi na výzvy musí být rozmanité a inovativní, nelze se spoléhat na jediné řešení. Město zůstává laboratoří změny, kde se setkávají různé obory a obohacují se navzájem.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Výbor z kronik doby Karla IV. obsahuje třetí knihu Kroniky (Cronica praegensis) probošta pražského kostela a kaplana pražského biskupa Jana IV. z Dražic Františka Pražského, dále Kroniku kostela pražského (Chronica ecclesiae Pragensis) pražského kanovníka Beneše Krabice z Veitmile, která z ní vychází, a konečně vlastní životopis Karla IV. (Vita Caroli Quarti). Díla, která jsou mimořádně cenným dobovým pramenem k vládě nejvýznamnějšího Lucemburka na českém a říšském trůně, doprovází zasvěcená úvodní studie historika Martina Nodla a doslov a poznámky překladatelky a historičky Marie Bláhové. Součástí edice je rovněž reprodukce dvaatřiceti iluminací, které pocházejí ze staročeských překladů Vita Caroli a staročeského textu Korunovačního řádu z let 1472 a 1400–1499, dnes uložených v Rakouské národní knihovně ve Vídni (ms. 2618 a 581).

Studie českých a polských medievistů zařazené do monografie Středověká univerzitní vzdělanost reprezentují moderní přístupy ke zkoumání pozdně středověkých univerzit. Autoři se v nich věnují jak osudům konkrétních univerzitánů (Jeroným Pražský, Jan z Hradce), tak nejrůznějším způsobům univerzitní výuky (kvestie, kázání, komentáře) včetně představ o šíření vědění z jedné univerzity na druhou (Praha, Krakov, Lipsko) formou tzv. translatio studii.

Sborník přináší dvanáct příspěvků českých a polských historiků, věnovaných problematice sociálních dějin pozdně středověkých měst: sociální existence městských elit, fungování městské správy s důrazem na sociální postavení městských úředníků, hospodářské a sociokulturní vztahy mezi kláštery a městskými korporacemi, městské přistěhovalectví, sociotopografie a sociální profil měšťanských testamentů. V češtině a polštině. Editor Martin Nodl

Kolektivní monografie Právní kultura středověku zahrnuje studie třinácti českých a polských medievistů věnované nejrůznějším podobám právní kultury Českého a Polského království od 10. do 15. století. Autoři zde ozřejmují dobové proměny pojímání práva a postupné prosazování se psaného práva ve vztahu k právu zvykovému. Důraz kladou i na vztah právních norem a reálného každodenního života, především v podobě řešení právních sporů, resp. na postupně stále širší uplatnění se právnicky vzdělaných osob při řešení nejrůznějších konfliktů.

Příspěvky jednotlivých autorů analyzují podoby utváření kolektivní paměti a identity středověkých státních, národních a profesně či sociálně vymezených komunit v českém a polském prostředí 12.-15. století.

Společným tématem příspěvků českých a polských historiků je recepce marxismu v 50. a 60. letech 20. století v českém a polském medievistickém bádání. Důraz je kladen jak na otázky ideologie, tak na problémy recepce marxismu jako interpretačního přístupu. Vedle toho autoři na konkrétních příkladech ukazují, jakým způsobem se medievisté vyrovnávali s marxismem jako metodologií sociálních věd v bádání historickém, archeologickém i uměnovědném. Komparativně zaměřené příspěvky se snaží vysvětlit, v čem se recepce marxismu v Československu a Polsku lišily, stejně jako ukázat, jak marxismus postupně ztrácel stranickou závaznost na úkor metodologického pluralismu.