Marek Orko Vácha Volgorde van de boeken

V lásce žijeme, pohybujeme se a jsme. Páté evangelium je pokračováním, dalším krokem, sdělením, proč stojí za to modlit se, zpívat a tančit, ale nyní již společně v organismu církve.Úkol není malý, neboť to, co si česká společnost na jedné straně představuje, že je „katolická církev“ a co se asi podle představ veřejnosti odehrává uvnitř kostelů a uvnitř far, a to, co se tam na druhé straně opravdu odehrává a co katolická církev reálně je a co má v popisu práce, jsou dvě zcela odlišné skutečnosti, dva různé světy. Katolická církev, běda, je dnes bita ze všech stran, a co nezvládnou lidé zvenku, zvládají s přehledem lidé zevnitř, katolíci sami. Pekelné mocnosti nás nepřemohou, ty ne. Je nemožné najít dnes na sociálních sítích nějaký text, který by chválil katolickou církev. A přesto, ona potěšení potřebuje. Takže píši tuto knihu. Píši ji o tématu, o kterém se dnes skoro nemluví: o lásce k církvi. Avšak nikoli o lásce k církvi, která se projevuje kritikou církve, píši o lásce k církvi, která se projevuje pro jednou povzbuzením církve, radostí z církve, radostí z toho, že do této party patřím.

Desatero Marka Orko Váchy o životě, lásce, sexu, církvi, přírodě a přátelství Tahle kniha vznikala při putování Podyjím, při rozjímání na zahradě jedné fary i dlouhých hovorech u vína. Když se potká novinářka, co se umí ptát, a kněz, lékařský etik a přírodovědec, který má co říct, vznikne hluboký, třaskavý a místy dojemný dialog. Něco jako dvojitá osobní zpověď. Třeba o tom, jak se nebát budoucnosti, jak vnímat svět i sebe a jak si vychutnat každou přítomnou chvíli. Marek Orko Vácha a Renata Kalenská zvou čtenáře k empatickému a otevřenému knižnímu rozhovoru, volně inspirovanému biblickým desaterem.

Texty 2021–2023Křesťanství je způsob, jakým je člověk na světě, křesťanství jsou oči, kterými vidíme svět, a mysl, která vnímá svět, křesťanství je obloha v noci, křesťanství je sklenice červeného vína po nejlepším obědě v životě, křesťanství jsou první sněženky na zahradě, křesťanství je zákusek se slaným karamelem, křesťanství je zapálení malíře a zapálení fyzika pro vznik vesmíru. Křesťanství je šálek čaje a tichý smích po milování, křesťanství je sklenice piva s přáteli, křesťanství jsou barevné a ne úplně dlouhé šaty, křesťanství je společné rybaření na oblíbeném místě, křesťanství je východ slunce nad Andami, křesťanství je ranní píseň vděčnosti za život, křesťanství je umění, věda i mystika zároveň, křesťanství je cesta k bodu omega. Je to způsob, jak naaranžovat jídlo na talíři, křesťanství je malebnost ve všem. Tohle vám nabízím, tohle je moje evangelium, moje radostná zpráva o světě. Nejsem obchodník s kárajícím prstem, nejsem obchodník s kondomy, jsem obchodník s radostí. Evangelizace je taneční škola, roční příprava katechumenů je nácvik prvních kroků latiny, je to chození do tanečních pro začátečníky i pokročilé.Nepřeháním, evangelizace skutečně není nic jiného než se naučit, jak si vychutnat čokoládový fondant s vanilkovou zmrzlinou do poslední vteřiny.Nenechte se mýlit, není to tak jednoduché, jak to vypadá.

Kolikrát jsme z kazatelen slyšeli, že Pán Bůh stvořil svět z lásky! Pavel řekne, že v tom, co nazýváme God, Dios, Dieu nebo Bůh, žijeme, pohybujeme se a jsme, jsme uvnitř něj. Jan řekne, že to ono je láska. Je-li Bůh láska a je-li láska tvořící tak, že dá vzniknout vesmíru z ničeho, pak je lidská láska taky taková, láska je jedna. Láska nejen odkrývá zlaté poklady uvnitř duše člověka, ona je především tvoří. Láska tvoří krásu, láska umí v člověku vytvořit něco, co zde dříve nebylo, a nyní je. Každý sebemenší dobrý čin je fraktálem velkého třesku, je dotekem Boha, tvoří tento vesmír. Co by se stalo, kdyby člověk konečně začal milovat Boha, a co by se stalo, kdyby člověk konečně začal milovat člověka!

Milníky současnosti v rozhovoru se známým knězem a přírodovědcem. Pandemie, válka na Ukrajině a další události přinesly do našich životů dosud neznámou dávku obav a nejistoty. Jak zvládat mezní situace a co za ponaučení si z nich odnést? Proč je v dnešním světě důležitá víra a jak může pomáhat jednotlivci i společnosti? Jak člověka formuje násilí, strach, nemoc a vyhrocené situace? Nejen na tyto otázky hledá Marek Orko Vácha odpovědi v rozhovoru, který vnáší světlo do temných zákoutí nelehké doby.

Ano, velmi si vážím všech katolických aktivit, moc si vážím spolč, moc si vážím katolických serverů cé zet, moc si vážím děkanátek, diecézek i celostátních setkání mládeže a všech, kteří je obětavě organizují, a především, a moc, si vážím vás, dívek a chlapců, jinak bych to nepsal. Když jdete k přijímání, ano, vidímkrásné mladé lidi. Vidím ve vás obrovský potenciál. Jak moc bych si přál, aby vaše charismata zasvítila! Vážím si i duchovních vůdců, psychologů, aktivistických řeholníků, učitelů a obecně všech moudrých dospělých i jejich moudrých a dobře myšlených rad.“ Those waiting at the port to get hold of the right equipment – the life vest, the walkie-talkie, and a spare raincoat, making arrangements for their three square meals, two warm dishes per day and all the right and necessary and indisputable things – they will be waiting forever. But we are not invited to a ride on a pond with a spare set of oars. I’m sure of that. We are invited to a slender sailboat bound for the ocean.

Co je největším problémem naší doby? Molekulární biolog a katolický kněz Marek Orko Vácha odpovídá na tuto otázku v sedmi obrazech. „Za největší problém současné Evropské unie považuji, možná překvapivě a paradoxně, otázky kdo jsem, kdo jsme, kdo je člověk. Nikdy v dějinách nebyla odpověď důležitější než dnes. Podle odpovědi se budou psát zákony, podle odpovědi se budeme chovat sobecky, nebo laskavě, podle odpovědi antinatalisté budou mít, nebo nebudou mít děti,“ píše.

Hodiny náboženství pro věčné začátečníky. „Budu v této knize často používat jméno Wakan Tanka. Moc se omlouvám všem ortodoxním katolíkům, klidně si pokaždé dosaďte to naše staré dobré „Bůh“, přesně to tím myslím. Wakan Tanka by snad šlo přeložit jako „Velké Tajemství“. Jméno jsem zvolil z osobních důvodů.“ Jestli budeme mít otevřené supermarkety, a nebudeme mít otevřené kostely, nač ještě žít? Co by na nás řekli jezuité, ptám se, ti, co přijeli do Gran Chaca a založili první reducciones a vydřeli to potem a krví a nechali tam svá těla, pohřbená kdoví kde v bažinách, nebo ti z Québecu, sevřeni mezi Huróny a Irokézy? Co by na nás řekli Jean de Brébeuf a Isaac Jogues? Když nebudeme umírat my, kdo bude?