Kateřina Dubská Volgorde van de boeken (chronologisch)

Pramen, který nezapomíná. Tisíce let dějin. Jedna studánka. Byla tu už za starých Keltů a Slovanů, za časů krvavých nájezdů i v době, kdy se městečko v údolí pod jejím kopcem mohlo stát druhými Lidicemi. A je tu dodnes. Ale ani ona to neměla lehké, stejně jako ty, které si k ní chodívaly pro vodu. Její Běly, které jediné znaly cestu. Autorka na pozadí historických událostí zachytila osudy těch obyčejných lidí, jejichž jména se nikdy neobjevila v kronikách, ale nezbývalo jim nic jiného, než vše vydržet a přežít. A tak nás pramen, který nezapomíná, provede mnohdy tragickými událostmi, které se skutečně odehrály jen na malém kousku Moravského Slovácka na úpatí Bílých Karpat, až do současnosti. A které se děly i kolem bydliště samotné autorky, jejíž román plyne stejně jako voda ze studánky a nechá vás vydechnout až na úplném konci.

Miroslav touží utéct. Ale kde k tomu vzít odvahu? Tomášovi chybí jeho žena, a tak hledá útěchu na těch nejbizarnějších místech. Nina má smutek. A ten ji oklikou přivede k ní samé. Ivana chce jediné – hlavně neskončit jako její máma! A Lukáš? Ten šlape na pedál, co to jde. Nikdo totiž neměl čas mu říct, že občas je nejlepší zpomalit. Na třicátém kilometru se splétají životní nitky, které jsou tak povědomé, jako bychom jejich aktéry znali ze sousedství. Osudy několika generací bytostně vyvěrají z naší současnosti a světa, který žijeme. V důmyslně komponovaném kaleidoskopu příběhů na sebe narážejí životní reality natolik odlišné, že nemůže přijít nic jiného než tvrdý náraz. A ten vždy vyvolává otázky… Odkud ve skutečnosti pramení naše rozhodnutí? Jaké otisky na nás zanechali ti, kteří se nás pokoušeli vychovat, jak nejlépe dovedli? A kdo kreslí trajektorie našich životů – my sami, nebo osud? Román Kateřiny Dubské nepřináší záchranu v podobě životní navigace ke stažení do mobilu, ale nabízí naději, že vždy můžeme správně odbočit nebo šlápnout na brzdu.

Jeden mladý muž, jedna kytara a jedno dusné normalizační Československo. Aneb příběh o tom, co má společného Jimi Hendrix s klukem ze severní Moravy. Svobodu. Kytaru. A touhu. O čem jste snili, když jste byli malí? Že až vyrostete, nebudete muset nikoho poslouchat a budete si žít po svém? Hendrixova kytara je o snech. O snech plných svobody. Jenže když vyrůstáte v socialistickém Československu, můžete si o ní nechat jen zdát. Dokud ovšem nepotkáte HUDBU. Ta dokáže pohnout vaší duší i tělem a donutí vás k činu. Založíte kapelu a pořád někde narážíte. Až utečete za dráty, kde jste konečně sami sebou a plníte si sny. A za svým si jdete velmi cílevědomě. Hendrixova kytara je kniha o svobodě a o ceně, kterou za ni zaplatíte. Tehdy i dnes. Je o muži, kterého si kytara několikrát našla, a on si až po letech uvědomil, jaká je cena jeho svobody a talentu. A že ji neplatil sám. Místy je to až bolestné čtení. Možná každý z nás má v sobě podobnou „Hendrixovu kytaru“ – symbol rozletu a touhy žít si jen po svém. Jenže její cena je pro mnohé z nás příliš vysoká, takže to vzdáme nebo uhneme. Nebo to ani nezkusíme. Ale tahle kniha říká – vstaň a běž. Protože svobodní nemůžeme být jen napůl.

Co se stane s vaším životem, když doslova vyfuníte na kopec a potkáte HO? S nádherným výhledem, sadem (v němž zrovna se stéblem trávy v puse relaxuje srnka), soustavou polorozpadlých šop na dvoře a pálenicí ve včelíně… Je to on! Dům! Ten dům, kvůli kterému opustíte město se všemi jeho kavárnami, hospůdkami, divadly, koncertními sály a přáteli. Dům, kvůli kterému změníte úplně všechno – odložíte lodičky, pořídíte slepice a kozy, jež se chovají trochu jako potměšilí kamzíci, přežijete rozsáhlou přestavbu a nakonec zjistíte, že byste přes všechna protivenství své rozhodnutí nikdy nezměnili. Kateřina Dubská vás vezme na výlet. A pootevře vám dveře do svého života po onom dni D, který změnil úplně všechno. Nečekejte filosofický traktát o návratu k přírodě. On totiž přerod z ženy městské v ženu na kopci je s odstupem času totiž víc série veselých historek (o přežití), než vážné čtení. A věřte, že na tomto výletě uslyšíte bzučet včely, mečet kozy, štěkat psy a pocítíte až neovladatelnou touhu vyrazit hledat svůj vlastní Kopec.

Malé zázraky se dějí pořád a každému z nás, jen je potřeba pozorně naslouchat svému srdci. Dvanáct povídek Kateřiny Dubské vás vezme do světa, který znáte, ale občas na něj zapomínáte. Do světa rozhodnutí, která dokážou změnit nezměnitelné. Je to dvanáct opravdových příběhů, dvanáct příběhů lidí, které autorka potkala a kteří jí vyprávěli o situacích, jež se mnohdy zdály neřešitelné. Jsou to příběhy o životě, lásce, smrti, minulosti a o tom, že stačí jen trochu změnit úhel pohledu a rázem je vše možné.

Román je volným pokračováním úspěšné prvotiny Člověk Gabriel. Gabrielova dcera Josefka odchází se svými dětmi do Prahy, velká stmelená rodina je stále ještě schopná čelit dopadům dějinných zvratů české historie, která až tragicky poznamenává osudy některých jejích členů. Nositelkami síly celé rodiny jsou Josefčiny dcery, ale čím více se rozpadávají jejich vlastní manželství i původně pevné rodinné vztahy, tím osudověji o tuto sílu přicházejí. Jako místy až černá ni´t se knihou vinou otázky nad vztahy mezi ženami, které jsou zdánlivě příliš silné, a muži, kteří jsou zdánlivě příliš slabí, i vědomí, že jeden tragický okamžik v životě první generace dokáže poznamenat životy těch, kteří se teprve narodí, a lidé sami zranění svá zranění přenášejí. Hutná mozaika příběhů rodičů, dětí a vnuků nenechá čtenáře vydechnout svou místy brutální energií, přesto dává naději, že i sebetěžší rodinnou historii lze unést a nepředávat dalším generacím.

Vydali jsme se na cestu toho roku, kdy zima byla příliš krutá a jaro stále nepřicházelo. Kola našich barevných vozů se roztočila proti proudu řeky, která se úžila tím víc, čím blíže jsme byli velkému městu, ve kterém lidé mluvili rachotivou řečí a žil v něm císař vládnoucí velké říši. Roztočila se i kola mého života, který, doposud uzavřen v náruči mé rodiny a v divoké kráse našich koní, se začal ubírat směrem, kde víno teče proudem, silná slivovice odpočívá v chládku a kde ženy jsou voňavé a oblé jako čerstvě napadané meruňky. Jak jsem se dostal z místa, kde se Dunaj vlévá do širého moře, až pod buchlovské kopce? Z hlučného tepla mé velké rodiny do zámeckých stájí a domku ve vsi, kde se na mou snědou tvář dívají s nedůvěrou? Budu vám vyprávět příběh o snech, o černých hřívách a světlých vlasech, o přátelství, lásce, válce i větříku, který jeho nit zavane, kam se mu jen zachce. Bude to příběh o životě člověka. Dávno zaniklý svět kočovníků s pestrobarevnými vozy, tajemství přírodní magie a život slovácké vesnice pod buchlovskými kopci. To je krásný snový příběh autorky Kateřiny Dubské.