Michael Borovička Boeken

Publikace je prvním syntetickým zpracováním fenoménu českého cestovatelství. Autor se zabývá cestovateli, kteří o svých cestách podali jakékoli svědectví - především prostřednictvím cestopisů. Tomuto literárnímu žánru věnuje zvýšenou pozornost formou rozsáhlejších citací, ale i srovnáváním literární úrovně jednotlivých děl. Kniha je tak v druhém plánu i dějinami českého cestopisu. Je rozdělena do několika tematicky vymezených kapitol, které jsou seřazeny chronologicky. Autor sleduje cestovatele v diplomatických službách, poutníky do Svaté země, renesanční či barokní šlechtické kavalíry putující světem, katolické i protestantské misionáře, přičemž zvláštní pozornost věnuje "zlatému věku" českého cestovatelství v letech 1860-1938. Pojednává i o českých cestovatelích a expedicích v době totality, navzdory politicky nepříznivým podmínkám na cestovatelské úspěchy překvapivě bohaté. Svazek obsahuje několik stovek ilustrací, z nichž mnohé dosud nebyly publikovány, a řadu map.

Období let 1890 - 1918 patří v mnoha ohledech k nejzajímavějším a zároveň nejméně prozkoumaným i obecně známým v dějinách českých zemí. Jejich společnost, ekonomika, věda a kultura prožívaly jeden ze svých nepopiratelných vrcholů, ale zároveň se rychle blížila léta nebývale hluboké krize, jejímž markantním projevem se stala takzvaná Velká válka v letech 1914 - 1918. Její osudovost dosvědčuje fakt, že na jejím konci více než tisícileté monarchické zřízení v českých zemích vystřídala republikánská forma vlády.

Minulost nabízí dramata, jaká by snad nevymyslel ani William Shakespeare. Česká historie přinesla bezpočet úžasných zápletek a rozuzlení, která někdy znáte, ale jindy třeba ne. Je v nich touha po moci i skromnost, lenost, píle, láska a jistěže i nenávist, podlost i čest, stejně jako moudrost a tupost spojená s nadutostí. A samozřejmě také hrdinství, byť třeba namítnete, že naše historie moc hrdinská není. Ale nenechte se mýlit!Kniha Drsný střed Evropy obsahuje jedenapadesát příběhů, jejichž prostřednictvím vám převyprávíme české dějiny od zrodu státu za vlády Přemyslovců až po období národního obrození. A rozhodně to nejsou vyprávění nudná se spoustou nezapamatovatelných dat, událostí a jmen. Autoři vsadili na příběhy akční, které přečtete jedním dechem. Jejich hrdiny jsou někdy velké osobnosti dobře známé z učebnic dějepisu a jindy skoro zapomenuté postavy, jejichž činy ovšem významně zasáhly do chodu dějin. Třeba markrabě Waldemar, který se stal důležitou loutkou ve velkých politických hrách Karla IV., rádce Václava IV. Zikmund Huler, jenž si naopak ochočil svého krále, nebo polní podmaršálek Kaplíř ze Sulevic, který zachránil roku 1683 před Turky Vídeň.

První svazek XII. dílu počíná na přelomu let 1859–1860, kdy v důsledku vojenské porážky habsburské monarchie v Itálii dochází k obnovení ústavního vývoje a končí rokem 1890, kdy se přijetím punktačních článků radikalizovala mladočeská strana, jež tento akt hodnotila jako ránu českým národnostně a jazykově emancipačním snahám. Nelze však přehlédnout, že v obecném měřítku dosáhly české země ve sledovaném období poměrně vysokého sociálního, ekonomického, právního a kulturního standardu.

Karel Havlíček Borovský se z Brixenu vrátil domů 13. května 1855 vlastně jen umřít. Bylo to velmi krátké období pouhých čtrnácti měsíců, kdy už zápasil se stále se zhoršující nemocí. Toto období bylo však také spojeno se vznikem mučednické legendy – později se tvrdívalo, že Havlíček psychicky trpěl tím, že se mu přátelé ze strachu vyhýbali, ale autor podobná tvrzení vyvrací, stejně jako některé další mýty včetně toho, že Božena Němcová položila na „mučedníkovu“ rakev trnovou korunu. Součástí knihy je i stručné vylíčení Havlíčkovy žurnalistické dráhy, neboť ta byla příčinou jeho deportace do Brixenu. Autor se nevyhýbá ani spekulaci, jak by se Havlíčkův život mohl vyvíjet, kdyby se dožil vysokého věku jako jeho matka a sourozenci. Zabývá se též Havlíčkovým „druhým životem“, hodnocením jeho osudu a literárního i publicistického díla. Závěrem naznačuje, že deportace do Brixenu byla neuváženým krokem, kdy vláda i císař ve své bohorovnosti ignorovali známý fakt, že nezákonná perzekuce jakékoli známé osobnosti jen zvyšuje její popularitu.

Autor přibližuje kulturní a společenské kořeny Havlíčkovy širší rodiny, dětská a především studentská léta, kdy se formovaly jeho postoje a názory, žurnalistické začátky i vrcholné období Národních novin, soudní procesy završené vyhnanstvím. Autor svá tvrzení opírá o značné množství dochované korespondence, novinových článků, policejních zpráv i svědectví současníků. Sympatický pokus o biografii oproštěnou od ideologických hledisek při respektování doložených faktů. Závěrem se věnuje i osudům "dcery národa" Zdenky i Havlíčkově mytizaci po jeho smrti.

Autor se sedmi životními příběhy evropských kolaborantů z let druhé světové války snaží odpovědět na často vznášenou otázku, zda právě Češi měli nějaký zvláštní talent na spolupráci s nepřítelem. V neposlední řadě jde však i sondu do psychologie těchto lidí: byli to většinou "vlastenečtí zrádci", muži, jejichž prvotní motivací rozhodně nebyly peníze. Prohlašovali, že zachraňují své národy v obtížné a dramatické době, a při tom byli pouhým nástrojem okupační moci. Knihu doplňuje obrazová příloha obsahující řadu u nás dosud nepublikovaných snímků.

Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 je všeobecně známým historickým faktem. Mnohem méně už v historické paměti rezonuje skutečnost, že o pouhé čtyři roky později se připravovalo rakousko-české vyrovnání. Nemělo sice jít o zavedení trialismu, nýbrž jen o státoprávní změnu v rámci Předlitavska, nicméně představovalo vytouženou obnovu autonomního českého státu. Podkladem pro rakousko-české vyrovnání měly být především fundamentální články koncipované zvláštním výborem českého zemského sněmu a plénem tohoto sněmu schválené. Nad politickou akcí držel ochrannou ruku sám císař František Josef I., který se domníval, že po vyrovnání s Uhry bude třeba udělat nějaké ústupky také Čechům. Vyrovnání měla provést vláda ministerského předsedy Karla Hohenwarta, který však stejně jako císař nečekal, že politický odpor proti "fundamentálkám" bude v obou polovinách říše tak silný. Vyrovnání se tedy nakonec neuskutečnilo, panovník tváří v tvář problémům couvl a Hohenwartova vláda padla. Autor se nezabývá pouze vyrovnávací akcí samotnou, ale považuje za účelné vylíčit i postupnou demontáž českého stát, k níž po bitvě na Bílé hoře v průběhu mnoha desetiletí docházelo. Zdůrazňuje, že navzdory neúspěchu fundamentálních článků následně již v české politické veřejnosti trvale zakotvilo přesvědčení, že Češi mají na svůj /zatím jen autonomní) stát nezpochybnitelné právo.

Bylo to drsné probuzení. V neděli ráno 7. prosince 1941 těsně před osmou hodinou nečekaně zaútočily japonské letouny na základnu Tichomořského loďstva USA Pearl Harbor a na většinu vojenských letišť na ostrově Oahu. Během necelých dvou hodin zničily nebo poškodily osm bitevních lodí a mnoho dalších plavidel. Pro téměř 2500 Američanů to byl poslední den jejich života. Jak je možné, že se Spojené státy nechaly tak ponižujícím způsobem zaskočit?Kniha nabízzí odpověď na tyto i další otázky, jež se v souvislosti se zákeřným útokem nabízejí. Přináší některé nové či málo známé skutečnosti o tomto přepadení.

Odvrácená strana metropole skrývá mnohé, co v jejím současném lesku turistům z celého světa uniká. Přitom i temné barvy jsou součástí jejího obrazu. Některé z nich si Praha dodnes hýčká coby součást genia loci, jako pochmurnost legend, pověstí a šerých zákoutí, inspirujících celou řadu literárních děl, jinými už se tak ráda nechlubí. Například dávné návštěvníky města často zklamalo jako místo k žití zcela nevhodné. Matka měst měla své podsvětí, své vrahy, zloděje, nevěstky, ale i muže zákona, dopouštěla se bezpráví a pogromů, byla lhostejná vůči utrpení svých židovských obyvatel, součástí její tajemné atmosféry byla i tajná společenství zednářů. Zažila morové a jiné rány, bojovala s ohněm i povodněmi. Průvodce po stinných koutech pražské historie vychází v nekonvenční grafické úpravě Nikoly Klímové a s originálními ilustracemi Jindřicha Janíčka.