Václav Kahuda Boeken

Galerie Vltavín představuje průřez fotografickou tvorbou Igora Malijevského. Dvacet let mezi vývojkou a ustalovačem, dvacet let mezi poezií a fotografií. K výstavě vychází reprezentativní česko-anglická monografie s texty Václava Kahudy a Jaroslava Rudiše.

Poslední, nedokončený, román tragicky zesnulého českého beatníka. Doslov: Václav Kahuda

Autobiografický román současného českého básníka a prozaika. Autor v útržcích vzpomínek, zážitků, příběhů, reflexí, pocitů, snů i představ zachycuje své rané dětství, kdy často s rodiči opouštěl Prahu a navštěvoval příbuzné na venkově, období nenáviděné školní docházky i následující roky dospělosti, kdy nejprve jako vyučený štukatér opravoval fasády historických budov a později vystřídal zaměstnání nočního hlídače, strojníka v čistírně odpadních vod, hrobníka i kotelníka. Rozsáhlé dílo, které poprvé vyšlo v roce 1999, je otevřenou zpovědí originální a výlučné osobnosti, opovrhující uznávanými hodnotami i společenskými konvencemi. Bolestně si uvědomuje svou osamělost a odcizení i neschopnost navázat trvalé přátelské i partnerské vztahy. Román je rozčleněn do šesti kapitol. Prvních pět je psáno v ich-formě, šestá v er-formě bohatým a poetickým jazykem, který však často střídají vulgarismy. S lyrikou, něžností a smutkem kontrastuje drsnost, krutost i odpudivost.

Literární sborník připravil, vybral, uspořádal a úvod napsal Pavel Rajchman.

Druhé vydání druhé knihy Václava Kahudy. Milión obrazů, milión příběhů miliónu lidí. Noc ve městě. Město v noci. Milión lidí, milión hvězd. V ulicích, v domech, v norách, v pokojích, v dutinách, na střechách, ve sklepích, v kanálech, v kostelích, ve vlacích, v tramvaji, v hrobech, v postelích, v hospodách, na šibenici, na lodi. Ve vzduchu, ve vodě, v zemi, v ohni. Milión lidí, milión ďáblů, milión andělů.

Kdo má rád Kahudu, má ho rád pro jeho skvělé vypravěčství, pro jeho obrazutvornost a humor, pro jeho rochnění v textu o životě a všem, co k němu patří. Další povídková kniha v kompaktní sérii druhých vydání.

„Petr Kratochvíl a Jan Beneš jdou do hospody. Letecké dny ducha! Cesta za pivem. Průnik hořkosti. Svlažit čípek. Encyklopedismus… Hrmoznalectví…“ Obšírný hospodský dialog mezi dvě přáteli, Václavem Kahudou a Emilem Haklem, na téma společnosti, politiky a sexu. Technologie dubnového večera je dalším aktem umělce, jenž „dokáže spářit do jediné divoké kopulace úzkost a krásu a metafyziku a hovna a mlaskání vagin a mlaskání exhumovaných mrtvol“.

Literární svět Petra Šabacha je královstvím, ve kterém namísto trůnu stojí hospodská židle, okolo stolu sedí štamgasti a rytířský řád se udílí za dobrý příběh. Na život se tu dívá skrz půllitr s pivem, aby získal patřičně komické rysy a nostalgickou náladu, a pije se svižně, aby nespadla pěna. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura - poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládl osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou. Šabach se tak posadil k jednomu stolu s Jaroslavem Haškem a Bohumilem Hrabalem. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Výběr toho nejlepšího z Šabachova díla doplněný dosud nepublikovanými povídkami připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu napsal autorův přítel Zdeněk Svěrák.

Děj fantaskní prózy je zasazen do blízké budoucnosti (konec 21. století). Lidská civilizace tehdy prošla (před více jak čtyřiceti lety), časy hlubokých systémových krizí, společenského chaosu, pandemií a lokálních válek. Lidé, ti kteří přežili, museli přehodnotit většinu dosavadních zvyků, samozřejmých daností a dosavadních způsobů existence. Na troskách starého světa vzniká nová planetární společnost. Mladé na prahu dospělosti se nacházející generace, nepostižené tíživou zkušeností válek a rozvratu, se snaží navázat na to dobré z minulosti (vědy, umění, řemesla) a za pomoci nových technologií se snaží založit nový svět. V čase v kterém se odehrává příběh je již lidstvo konsolidováno a plně se zaměřuje na výzkum a kolonizaci planet naší sluneční soustavy. K duševnímu a hmotnému bohatství civilizace mají přístup všichni lidé. Základní myšlenkou je potřeba kooperace, odpovědnosti a soucitu. Hrdina příběhu, starý muž, je jedním z mála posledních své generace. Nese v sobě zkušenost z doby krize. Počet lidí na planetě klesl působením válek a pandemií přibližně na desetinu původního stavu. Snaží se pomáhat ze všech sil mladým generacím, ale ví, že už nikdy nezíská jejich nevinnou opravdovost, čerstvou životní energii a víru v jejich ideály. Z tohoto rozporu mezi jedincem a společenským vývojem čerpá hlavní zápletka novely.

Další román autora úspěšné autobiografické knihy „Houština“ zachycuje příběh muže středního věku, odehrávající se v devadesátých letech, na konci druhého tisíciletí. Tento muž definitivně opouští břehy mladosti, ztrácí svou imaginaci, vstupuje do proudu… Druhý břeh však zatím nelze dohlédnout.

Mladý muž opouští břehy svého na prožitky bohatého a imaginací naplněného mládí a vstupuje do proudu zkušeností bolavého středního věku a dospělosti. Barvité zážitky, reflexe, ale hlavně existenciální úvahy muže, který dlouho nekonvenčním a nespoutaným životem odolával, ale nyní přeci jen definitivně stojí na prahu dospělosti. Je ve věku, který jiní už hodnotí spíše jako střední, ale protože žije sám, je natolik soustředěn na sebe, své vlastní prožitky a jejich hodnocení, že jako by nemohl dospět k zodpovědnosti za jiné. Dětsví poničené bolavým vztahem s psychicky nemocnou matkou mu ničí až do současnosti schopnost vytvořit normální, "konvenční" vztah, který by došel běžného vyústění. Bohatý básnivý jazyk textu je kontrastně vyvažován přirozeně plynoucími vulgarismy v podrobném líčení všech myšlenkových, ale i fyzických pochodů všech zúčastněných postav.

Robustní román literárního čaroděje oživuje otázky, jež si v různých obměnách kladou lidé již odedávna: Kolik ještě bude prolito slz a krve, než se přestaneme mrzačit a zabíjet? Naučíme se vůbec někdy čelit svým zvrhlým pudům? Kdy překročíme evoluční práh? Osvobodí nás technologie od bídy a nevědomosti? Jak to že za nás rozhodují jedinci, kteří více než soucitné bytosti připomínají porouchané roboty? Co se ještě musí stát, aby lidstvu a jeho dějinám přestalo sladce páchnout z úst!? „Jsme jako ostrovy. Jen malá část je vynořená nad hladinu jasného rozumu. Soucit a empatie jen vzácně rozsvítí naše hlavy… Dole jsme polozvířata.“ I když nás Kahudův Prám nechá bloudit mnoha labyrinty, vláčet kalným proudem a hnát se po slepé stopě, přesto tíhne k opatrné naději.

Po třinácti letech se autor vrací na scénu románem, který formálně navazuje na jeho vrcholné dílo Houštinu, a to jak autobiografickým laděním, tak pro Kahudu typickým tělnatým, jazykově bohatým vyprávěním. Téma je však nové. V první kapitole se vypravěč rozhodne, že přijde na kloub dávné rodinné události ze čtyřicátých let, kdy jeho dědu, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, odvezli příslušníci německé tajné policie kamsi do Říše, kde se jej snažili přimět ke spolupráci. Když po několikáté odmítne, vrátí se v pořádku domů, druhý den ráno ve svém bytě však nevysvětlitelně zemře. Vypravěčova pouť po českých i německých archivech není odměněna jednoznačným vysvětlením. Otevírá však exkurzi do zákulisí funkce mocenských aparátů, doplněnou barokně pestrou mozaikou čistě soukromých i globálně-ekonomických událostí, skládajících dohromady nesnadný obraz naší současnosti.

Příběh o baziliškovi je vlastně takový usměvavý hněv mířící až někam k těm padesátým letům, protože já jsem tehdy na Hradě, kde jsem pracoval, potkával takové ty staré kádry, které tam odložili. A to, co z nich šlo, to byla Heydrichova nutella z roku Nebreč. Byli jako obrovský ledovec, jehož většina je pod hladinou, ale občas ztratí rovnováhu, celý se překotí a všechno náhle odkryje.