První česká monografie o depresích svým určením přesahuje hranice klinické psychiatrie, poněvadž otázky depresívních stavů přesahují svým významem její rámec. V první části osvětluje především z hlediska tradiční deskriptivní psychiatrie diagnostiku depresívních stavů. Uvádí též ověřené léčebné postupy a jejich kombinace. V druhé části popisuje neurofyziologické a biochemické koreláty depresívních stavů. Třetí část naznačuje genetický přístup k problematice depresívních stavů; soustřeďuje se na okruh endogenních depresí.
Většina z nás si právem myslí, že o Pařížské komuně ví vše, co je třeba vědět. A snad právě pro tyto čtenáře je nejspíše určena kniha vzpomínek Maxima Vuillauma. Vuillame totiž přenechává historikům vysledování příčin zrození i pádu Komuny a zasazení tohoto významného historického mezníku do kontextu dějin. Soustřeďuje se na něco zcela jiného: na záznam očitého svědka, který byl při tom, který to vše prožil a procítil. Ovšemže výsledek mohl být nezajímavý, kdyby se o svůj osobní prožitek se čtenářem podílel účastník stojící stranou, člověk s úzkým zorným polem, anebo člověk, kterému není dáno prožité adekvátně popsat. Ale Maxime Vuillame byl tehdy mladý novinář, který s profesionální zvídavostí žurnalisty vždy věděl, kde se bude odehrávat to nejzajímavější, a především byl nadán tak pozoruhodnou vnímavostí, že kromě událostí do sebe vstřebával i neopakovatelnou atmosféru, osobitost postav, nálady i imprese, a se suverénností, jež je vlastní pouze velkým novinářům, dovedl vyhmátnout klíčové, rozhodující chvíle dějinných zvratů. Jeho zápisky - snad právě proto, že necítí potřebu nic proklamovat, vyzdvihovat zásluhy, oslavovat a monumentalizovat - působí nesmírně svěže, jímavě a především moderně. Vycházely v sešitech po autorově návratu z emigrace a r.1909 vyšly poprvé ve výboru knižně. V r.1971, kdy se oslavovalo 100.výročí Komuny, přispělo jejich nové vydání ve Francii k důstojnému uctění památného jubilea.
