Martin Rychlík Boeken

V českých výzkumných organizacích je čím dál tím více lidí, kteří si uvědomují, že komunikace vědy není pouze nějakou módní frází, ale naprostou nutností. Platí zde totiž stejně jako v jiných oblastech lidské činnosti – když o sobě nebudete dávat vědět, tak o vás zkrátka nikdo vědět nebude. Komunikace vědy se i v Česku postupně stává zajímavým a přitažlivým oborem. Kniha s předmluvou známého popularizátora vědy Daniela Stacha odráží skutečnost, že komunikovat vědecké výstupy lze hned na několika různých úrovních: na úrovni individuálního vědce, dále na úrovni dané instituce, její součásti či projektu a ovšem také na úrovni většího územního celku – regionu, národního státu, popřípadě sdružení států (typu Evropské unie). Kniha je rozdělena do patnácti kapitol tak, aby se kniha dala číst celá, od začátku do konce, jako jeden „příběh komunikace vědy“. Cílem nebylo napsat vrcholné akademické dílo plné (nudných) teorií, pouček a abstraktních konceptů. Autoři se snažili o vskutku praktický a užitečný návod, za kterým jsou dekády zkušeností z různých oblastí vědy, výzkumu a médií. Proto je kniha protkána konkrétními příklady dobré, ale i špatné praxe ze všech uvedených úrovní – a to jak z Česka, tak ze zahraničí.

Kdy si první člověk vpravil pod kůži barvící pigment? Jistotu nebudeme mít nikdy, ale každopádně již víme, že tetování provází lidstvo nejméně po dobu 5300 let. Nejstarším důkazem je totiž mumie alpského Ötziho, který má na těle řadu modravých čárek; dost možná nikoliv z krášlících, ale z léčivých či magických důvodů. Lidé tak činili kvůli svému „zkulturnění", z rituálních důvodů, ale i proto, aby jiným sdělovali, že někam patří, že dobře válčí, že dospěli anebo že někoho milovali natolik, že si jej vepsali nejen do srdce, ale i pod kůži... Důvodů je tolik, jako tetovacích jehel celého světa. Evropa po celá staletí vytěsňovala tetování ze svého středu, ale nejen od původních Polynésanů – ano, na lících zdobených Maorů či Markézanů! – se tomuto umění opět přiučila. Z těl námořníků, cirkusáků a kriminálníků, osob z okraje společnosti, pak „kérky" pozvolna pronikly až mezi světovou smetánku a nynější celebrity, jež se bez tetování necítí sexy. A proč si s tím „zákrokem", jenž je bolestivý a při němž stále trochu teče krev, nedají lidé pokoj ani po těch 5300 letech? To všechno i za pomocí více než 100 dobových i současných ilustrací, naznačují fascinující dějiny tetováže, které na českém knižním trhu chyběly.

Všichni lidé všech dob si dávají jména, mají vymezenou rodinu a příbuzné, dávají si dary, zdobí svá těla, pečují o vlasy, počítají, užívají gest, zhotovují nástroje, dělí si mezi sebou práci, znají zákony, truchlí či nějak „tancují“. Roku 1945 pořídil kulturní antropolog George P. Murdock na základě nasbíraných dat klasický soupis tzv. kulturních univerzálií čili jevů, jež jsou společné všem lidským seskupením v čase a prostoru. Bohatě ilustrovaná kniha z této evidence vychází a v 73 tematických kapitolách nastiňuje neuvěřitelnou pestrost – a zároveň základní stejnost – nás všech, tedy lidí. Základem práce, která rovněž představuje stovky rozličných etnik (jako třeba Inuity, Komanče, Aztéky, Maory, Kapauky, Tody, Nuery, !Kungy, Pygmeje a další) či klasické etnologické koncepty, bylo přes sedmdesát dílů seriálu Antro, který takřka dva roky vycházel v sobotních Lidových novinách (v příloze Orientace).

První díl celobarevné publikace „Dačice včera a dnes zachycuje historickou a dnešní podobu moravského města, které je součástí Jihočeského kraje. Historické fotografie doplňují současné snímky fotografa Vojtěcha Lojky a texty Naděždy Mastné a Martina Rychlíka, kteří popisují jednotlivé dvojice záběrů z města Dačice. Čtenáři tak mají možnost vidět město v okrese Jindřichův Hradec, jak vypadalo dříve, jeho současnou podobu, ale také se dozvědět spoustu zajímavých informací.

Předmětem knihy Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat je sociální a kulturní analýza lidského těla a jeho vybraných částí. Kniha je založena na poznatcích a teoriích embodimentu, jak se jím zabývají především antropologové, etnologové, psychologové a sociologové. Jednotlivé kapitoly se věnují vybraným částem lidského těla či jeho funkcím: nos jako sociokulturní fenomén; vlasy a jejich symbolika a rituální funkce; hmat a věci, jak se projevují v poezii a beletrii; piercing jako móda i forma vzdoru středoškolské mládeže; funkční modifikace těla inspirované kyberpunkovou literaturou. V knize jsou prezentovány vybrané antropologické, psychologické a sociologické koncepce tělesnosti v návaznosti na problematiku modifikace, disciplinace a semiotizace těla či jeho jednotlivých částí. Kniha je určena antropologům, etnologům, sociologům a psychologům, kteří se zajímají o otázky studia lidské tělesnosti.

Kniha je věnována prastarému krášlení lidského těla, jež je doloženo téměř u všech národů světa v různých dobách a jež se v současné době stalo velmi módní záležitostí. Zprvu tetování vykazovalo rituální, magickou, léčebnou či identifikační funkci, zatímco v moderní době čím dál víc převládá to nejzjevnější: smysl dekorativní a estetický. Kniha je doplněna řadou fotografií a ilustrací a bohatým poznámkovým aparátem.

Autoři knihy Tělo 2.1: bolest v proměnách času a kultur si předsevzali probádat různé podoby bolesti. Mnoha příklady autoři na bohatém historickém, etnografickém a antropologickém materiálu ukazují, že bolest je tvárný kulturní jev, jelikož byla a zůstává v různých kulturách pojímána, využívána, dopřávána či odmítána. Seznamují s rozmanitými podobami trestu a mučení, ale rovněž ukazují, že bolest bývala součástí iniciačních rituálů, a zkoumají, zda musí být bolest nezbytně součástí lidského zrození. Zavádějí nás také mezi příznivce moderního primitivismu a do komunity BDSM, kteří mají k bolesti kladný přístup. Kniha volně navazuje na předcházející tituly Tělo (2014) a Tělo 2.0 (2017).

Vlasy – ať už jsou na hlavě či ne, ať jsou bohaté, husté či jen řídké, dlouhé anebo krátké, svázané i nesvázané, barvené nebo přirozené – definují jedince a jeho roli ve společnosti. Odkazují k jeho genderu, věku, sexuální dostupnosti, statusu či světonázoru. Bohatě ilustrovaná kniha nabízí mezioborový a unikátní pohled na pestré významy kštic, vousů či paruk v rozličných kulturách, protože vlasová péče je „kulturní univerzálií“. Autor vychází z bohatých zdrojů literárních, archeologických i etnografických. Pokrytá témata zahrnují významy, jež vlasy měly v preliterárních (Asie, Afrika, Amerika, Oceánie) i starověkých (Egypt, Řecko, Řím) společnostech i v etapách evropských dějin.

Rozhovor novináře Martina Rychlíka s dlouholetým ředitelem Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v současnosti též prorektorem této univerzity pro vnější vztahy, profesorem Martinem Kovářem, o jeho dětství, dospívání a studiích v době komunismu, o proměnách pražské FF UK a české společnosti po listopadu 1989, o mládí a zrání historika, o jeho odborné specializaci, tj. dějinách Anglie (Velké Británie) a jejího impéria, o osudové spolupráci s egyptologem profesorem Miroslavem Bártou, o složitosti dnešního světa, o hrozbách, jimž musí čelit, i o jeho předpokládané budoucnosti... Přes závažnost témat, jichž se dotýká, mluví profesor Kovář o své práci, životě i cestách s nadšením až nakažlivým

Předmětem knihy je antropologické a etnologické zkoumání lidského těla a tělesnosti. Publikace kolektivu autorů se zaměřuje na tělesné modifikace, na diskusi o hranicích lidského těla a rozdíly mezi lidskými bytostmi a stroji. Volně navazuje na titul Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat (2014). Kniha Tělo 2.0 staví na teoriích těla a tělesnosti, které se od začátku 20. století rozvíjejí ve vědách o člověku, společnosti a kultuře. Jednotlivé kapitoly se věnují poruchám příjmu potravy, skalpování, rozdílům mezi člověkem a stroji, funkčním modifikacím těla a provádění extrémních modifikací. Kapitoly sjednocuje téma bolesti a překračování hranic lidského těla.