Tereza Schillerová Boeken

Otevřená, upřímná a schopná nemilosrdně pojmenovat všechny stavy, které provázejí léčbu rakoviny. Právě taková je zpověď blogerky Terezy Schillerové, která po celý rok na svém blogu zaznamenávala své zážitky z boje s touto nemocí. Hodiny čekání na vyšetření, na výsledky, na chemoterapie… Naděje, deprese, bezvýchodnost, radost z každého zlepšení… Život s rakovinou je životem doslova na emocionální houpačce a autorka se nestydí přiznat, že pod vlivem nemoci často reagovala nepřiměřeně, sobecky a zaznamenává, jakým způsobem se její nemoc projevovala na vztahu s manželem, se synem. Deník raka je strhující zpověď ženy, která svůj boj se zákeřnou nemocí, jež jí byla diagnostikována v pouhých pětatřiceti letech, vyhrála. Ale v každé bitvě, i té vítězné, vždycky něco ztratíte.

Rakovina vás nezmění. Pořád to budete vy. I po uzdravení. Ta nemoc vám hodně vezme. Ale taky něco dá. Například vás naučí vážit si maličkostí a okamžiků. Protože okamžiky jsou to jediné, co vám skutečně patří. Přesně to se blogerce Tereze Schillerové podařilo zachytit v období, které pacienti nazývají remise. Že to bude klišé? Ani náhodu. Život v této fázi je doslova jízdou na horské dráze. Radost z uzdravení střídá pocit strachu, že se nemoc vrátí. A ten strach je natolik intenzivní, že vás paralyzuje. Kniha zachycuje obavy, nejistoty, vnitřní rozpolcenost, deprese, vnímání agresivity lidí, rodičů a přehodnocování vztahů a přátel. Pocity a situace, které autorka dokázala zachytit s odzbrojující upřímností, ale také s neskrývanou vůlí jít dál, nevzdávat se a najít smysl života. Nemoc jí vzala iluze, ale také ji naučila neodkládat nic na „vhodný okamžik“. Našla sílu pro důležitá rozhodnutí a plnit si sny. Její vyprávění je prokládáno s osudy čtenářů jejího blogu, retrospektivními vzpomínkami na období léčby, a ještě neuveřejněnými dialogy s její blízkou kamarádkou. Blog Deník raka se totiž stal doslova komunitou lidí, kteří se vzájemně podporují a dodávají si sílu.

Všechny ženy to zažily – nepříjemné setkání s vlčicí, ať už v podobě šéfky, kamarádky nebo členky rodiny. Julie si na to vzpomíná při pohřbu matky. Její rodina po generace nosila těžké břímě, trpěla, ale nechtěla si to přiznat. Všechny problémy zakopávaly pod koberec. Julie byla během dětství vystavena psychickému deptání a zvažovala nejtemnější myšlenky, včetně sebevraždy. Ztrácela se v tom, kdo je, a normální jí připadalo, že lidé jsou k sobě nevraživí. Po neúspěšné rodinné oslavě se rozhodla přerušit veškeré kontakty s rodinou, což jí zachránilo život. Po pohřbu matky se po více než dvaceti letech setkává se sestrou, aby vyřešily pozůstalosti. Objevuje korespondenci matky a babičky, čte jejich deníky a lékařské zprávy. Tyto informace jí pomáhají pochopit souvislosti a břemena, která si ženy v rodině předávaly. Julie celý život hledala smysl a nakonec objevila nejen jeho, ale i sama sebe. Uvědomila si, jak moc jí vlastní identita sluší: „Není smyslem života prostě jen obyčejný život? Každý ho třeba nenajde, ale pokud hledá, aspoň něco dělá. Stará se o sebe.“

Román Bumerang otevřeně zkoumá různé formy násilí ve vztazích, přičemž násilí není jen o fyzických útocích či urážkách. Čím blíž máte k někomu vztah, tím snadněji můžete překročit hranici, za kterou už by nemělo být nic. Násilník postupně získává důvěru oběti, což vytváří falešný pocit blízkosti a činí únik z této situace velmi obtížným. Autorka prostřednictvím příběhů tří žen ukazuje chování násilníků, ale také lidí, kteří se snaží pomoci, a těch, kteří se neustále obětují, přičemž parazitují na ostatních. Kniha má schopnost otevřít oči a ukázat, že některé situace se nevyhnutelně vrátí jako bumerang, ať už jsou pozitivní či negativní. O knize se říká, že s mrazivou přesností popisuje dynamiku partnerského násilí a jeho postupné pronikání do vztahů. Zachycuje neúprosnost násilného partnera v touze po kontrole a mocí, stejně jako opakované pokusy oběti uniknout z nezdravého vztahu. Tato kniha vás nutí číst dál, i když byste se měli chystat spát, a ráno ji odkládáte dočtenou na noční stolek.

Papírový drak je sondou do života hlavního hrdiny Viktora Krause. Ten svým životem proplouvá jako Král světa na pomyslné přídi toho slavného apokalyptického parníku, s tím rozdílem, že ho neohrozí žádný velký ledovec, který by mu vstoupil do cesty. Měl pocit, že může všechno. A když všechno, tak skutečně všechno. Přitom byl paranoidní a myslel si, že ho někdo sleduje. Snad proto, že měl hodně peněz, snad kvůli nečistému svědomí. Někdy se choval, jako kdyby patřil do poradního týmu amerického prezidenta. Neustále zaváděl nová a někdy zbytečná bezpečnostní opatření. Vymýšlel pro své podřízené úkoly, které byly irelevantní, ale přesto na nich trval. Byla to taková jeho hra – vyhratelná nebo nevyhratelná. Život s Erikou, s níž má syna, připomíná rozjetou horskou dráhu. Rychlou jízdu ovládal dobře. Jako pomyslného papírového draka, který může kdykoliv havarovat. Den po nějaké hádce se svou ženou pokaždé pravou rukou povolil pomyslné lanko skutečnosti. Pokud měl pocit, že má nad ním jeho žena převahu, zatáhl levou rukou a draka zastavil. Hezky ho zdržel, odvedl pozornost od toho, co bylo včera. Věřte mi, že Viktor je úkaz. Někteří ho mají rádi, jiní ho nenávidí. Však to po přečtení knihy zjistíte.

Jolana se nikdy nebála pojmenovat věci pravým jménem. Na jednu stranu to mělo své výhody, ale také nevýhody. Protože všichni v jejím okolí věděli, na čem jsou, ale ten, se kterým žila, se nakonec ukázal být někým úplně jiným. Člověk až po letech zjistí, s kým to vlastně žije. Úderem čtyřicítky se rozhodla, že se s ním rozejde a přestala se ohlížet na to, co od ní očekávají ostatní. Začala konečně žít sama pro sebe. Všichni (včetně jí samé) se ale najednou nestačí divit. Protože pohledem mravného člena občanské společnosti se Jolana de facto „urve ze řetězu“. Poznává nové muže. Poznává, jaká tajemství sexu jí dosud byla odepřena. Poznává osudy lidí kolem sebe a svou nově nabytou svobodou jim dodává chuť do života. Poznává, že je závislá na lásce. Na lidech. A na svobodě, pročež se rozhodne opustit práci, která ji nebaví. Začne žít totálně nový, ale totálně vysněný život, který sice občas bolí, ale rozhodně míň, než když musela potírat své potřeby a touhy. Dochází ji, že jen těžko vás mohou mít rádi druzí, když nemáte rádi sami sebe. Princezna Psycho je kniha, která vám bude mluvit z duše a kterou budete chtít mít v nočním stolku pro případ, když budete potřebovat ujistit, že jste možná taky trochu „psycho“, ale že v tom rozhodně nejste sama.

V šestnácti příbězích píše autor Michal Viewegh o různých podobách vztahů a citů: mileneckých, manželských, tělesných, duchovních. Hrdinům a hrdinkám je od čtrnácti do sedmdesáti let. Milenci mladí i mnohem starší, manželé a exmanželé, staří mládenci a vdovy, vášně přiznané i skrývané, ale třeba také složitý vztah syna a umírajícího otce, zkrátka láska v nejrůznějších podobách a odstínech — takové je základní téma nové knihy nejpopulárnějšího současného českého spisovatele Michala Viewegha. Ve všech šestnácti povídkách autor využívá svých stylistických a kompozičních dovedností a výše naznačenou tematickou pestrost vynalézavě doplňuje širokou škálou prostředků vypravěčských. Šťastnou i odvrácenou tvář lásky pozoruje Viewegh nejen s porozuměním, ale rovněž s tradičním ironickým nadhledem, takže občasný smutek či melancholii těchto krátkých próz téměř vždy „povinně“ provází humor slovní i situační…