Petr Píša Boeken

Dějiny české literatury již od 18. století provázejí stížnosti literátů na to, jak je jejich tvorba omezována cenzurou. Přesto vědecká práce, která tento jev zevrubně popisuje, vychází až nyní. Kniha V obecném zájmu zkoumá proměny cenzury literatury a tisku od nástupu osvícenství až do počátku 21. století a masového rozšíření internetu. Výklad je chronologicky rozdělen do osmi částí. Na úvod každé z nich je zařazena rámcová kapitola, která podává obecný přehled o podobě a proměnách cenzury daného období. Soustředí se přitom především na instituce, které cenzuru vykonávají, a na dopady této regulace na fungování dobového literárního provozu. Za každou rámcovou kapitolou následuje blok případových studií, které na vybraných tématech ukazují působení literární cenzury v detailu. Autorský tým, který v roce 2012 připravil k vydání překladovou antologii teoretických textů Nebezpečná literatura?, při práci na knize vstřebal diskuse o povaze cenzury, jež v humanitních vědách probíhají od šedesátých let 20. století. Předkládaná kniha proto nechápe cenzuru a regulaci literatury pouze jako soubor zákazů brzdících všeobecný pokrok, naopak se ji snaží popsat jako komplexní jev zakotvený ve struktuře moderní kultury, jenž literární tvorbu i její recepci nejen omezuje, ale i povzbuzuje, provokuje a obohacuje.

Svaté obrázky představují specifický pramen poznání náboženského života v Čechách. Tato drobná devoční grafika poskytuje vhled do proměn náboženských představ věřících a zachycuje výtvarný styl od vrcholného baroka po pozdní klasicismus a biedermeier. Byly prakticky jediným médiem, které přinášelo vizuální a textovou informaci o kultovních předmětech, milostných sochách a obrazech, spojených se zázraky a boží milostí. Mnohé z nich byly dotýkané milostným artefaktem, což jim dodávalo duchovní a léčivou sílu. Stávaly se součástí domácí výzdoby, byly zakládány do modlitebních knížek a dány zemřelým do rakví. Publikace seznamuje čtenáře s objekty lidové zbožnosti v barokní Praze, jako jsou milostné sochy a obrazy uctívané v kostelech a poutních kaplích, a s jejich historií, jak ji zachycují devoční grafické listy. Na příkladu Jana Pachmayera se popisuje výroba a tisk svatých obrázků v Praze po útlumu a znovuoživení náboženského života v první polovině 19. století. Dále se zabývá cenzurou svatých obrázků a přináší soupis pražských mědirytců, tiskařů a nakladatelů, kteří se podíleli na výrobě a obchodě se svatými obrázky od konce 18. do poloviny 19. století.

Třetí z plánovaných šesti svazků první kompletní kritické edice korespondence Karla Havlíčka (1821–1856) obsahuje dopisy z období, v němž se Havlíček stal redaktorem Pražských novin a České včely, a tedy i veřejně činnou a veřejně známou osobou. Vedle soukromé korespondence tak zahrnuje i korespondenci redakční; v závěru období se jednou z tematických dominant stává i Havlíčkovo zapojení do organizace veřejných sbírek na vybudování první české průmyslové školy v Praze. V osobní rovině jsou prvořadou složkou svazku listy mapující vývoj Havlíčkova vztahu se snoubenkou Františkou Weidenhoffrovou až do jeho ukončení. Knihu otevírá studie, jež nově interpretuje průběh tohoto vztahu; druhý z úvodních textů shrnuje počátky Havlíčkova novinářského působení a podíl Pražských novin na organizaci sbírek na českou průmyslovou školu. Stejně jako předchozí dva díly obsahuje i tento svazek vedle dopisů a úvodních studií i vysvětlivky, rozsáhlou ediční poznámku, kalendárium Havlíčkova života a díla, obrazovou přílohu a jmenný rejstřík.

Kniha a knižní trh se staly hybatelem i zrcadlem obrovských proměn, jimiž procházela habsburská monarchie od nástupu Marie Terezie až do revolučního roku 1848. Monografie Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“ zkoumá vývoj knižního trhu v Čechách mezi lety 1749 až 1849, představuje jeho hlavní protagonisty, podniky i profese podílející se na tehdejší knižní kultuře. Autoři sledují zapojení knižních profesionálů do tuzemských i zahraničních sítí a přibližují cesty, po kterých se knihy ubíraly k dramaticky se rozšiřující čtenářské veřejnosti. Kniha objasňuje strukturu intelektuální výměny a podoby komunikace v době, která sehrála určující roli v procesu utváření moderní veřejné sféry a formování novodobého národa.

Svazek Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře obsahuje teoretické a historické studie z různých jazykových oblastí, které se zaměřují na téma literární cenzury. Kniha zachycuje proměnu zkoumání cenzury v humanitních a sociálních vědách a poukazuje na nové přístupy v literární historiografii. Úvodní studie Aleidy a Jana Assmannových zkoumá cenzuru v kontextu kulturní antropologie, zatímco Pierre Bourdieu se zaměřuje na struktury jazyka a diskurzu. Jeho myšlenky, spolu s přístupem Michela Foucaulta, inspirovaly „novou cenzuru“. Dekonstruktivistický směr studia společenské regulace v literatuře a umění reprezentují studie Richarda Burta, Judith Butlerové, Brooka Thomase a Michaela Holquista. Dále se v knize nacházejí úvahy autorů, kteří kriticky reflektují „novou cenzuru“ (Beate Müllerová) a přistupují k tématu z pozic systémové literární vědy (Reinhard Aulich, Armin Biermann, Andrzej Urbański). Kniha také obsahuje stati významných literárních a kulturních historiků, jako jsou Robert Darnton, Marta Fiková, Roger Chartier a další, které propojují analýzu kulturního materiálu s problémovým přístupem. Závěr tvoří bibliografický přehled bádání o cenzuře tisku a literatury v českých zemích.