Marceline Loridan Ivens Volgorde van de boeken (chronologisch)

Lásku jsem začala hledat mezi těmi, kdo přežili. To nebyla volba, jen otázka kruhů; Židé mezi sebou. Židovské rodiny snily o tom, že své děti ožení nebo vdají mezi sebou. Jak jsem se potkala s Freddiem? Už nevím. Možná přes kamarádku. Líbil se mi – tmavý, se zelenýma očima, ne moc vysoký, ale dost pro mě. Všechno v něm ale znovu obkreslovalo kontury koncentračního tábora: jeho otec tam zemřel jako ten můj, jeho matka se vrátila, ale poblázněná, a dala se dohromady se židovským lékařem z Polska. Freddie pracoval jako krejčí a ušil mi šedé sako lemované černým sametem, které jsem milovala. Začali jsme spolu chodit, objímali jsme se, líbali se. Věděla jsem, kam to spěje, ale měla jsem strach. Daleko větší strach než z prvního sexu nebo otěhotnění jsem měla ze svého těla, utíkala jsem před ním. Před svou nahotou, navždy spojenou s příkazem nacisty, před ponižujícím pohledem, když nám holili hlavy a pohlaví. Před koncentračním táborem jsem se nikdy před nikým nesvlékla, nikdy předtím jsem neviděla nahé tělo ženy. To své jsem objevila ve stejnou chvíli, kdy jsem pochopila, že je odsouzeno. Ve volném pokračování bestselleru se přináší ojedinělé svědectví o tom, jak obtížné bylo pro ty, kteří prošli peklem koncentračních táborů, najít lásku a důvěru v lidi.

k zie dat briefje weer voor me dat je me daar in handen hebt gespeeld, een slordig stuk papier, aan één kant afgescheurd en ongeveer rechthoekig. Ik zie je naar rechts hellende handschrift en een stuk of vijf zinnen die ik me niet herinner. Van één regel ben ik nog zeker, de eerste, “Lieve kleine meid,” van de laatste ook, je handtekening: "Sjlomo". Alles ertussenin weet ik niet meer. Ik zoek, maar kan het me niet herinneren.' In 1944 werd Marceline Rozenberg samen met haar vader gedeporteerd. Hij kwam in Auschwitz terecht, zij enkele kilometers verderop in Birkenau. Beiden verkeerden in grote onzekerheid hoe het de ander verging. Op een dag slaagde haar vader erin Marceline een briefje te bezorgen met daarop een paar geruststellende woorden. Een dierbaar geschenk voor zijn vijftienjarige dochter. Op de eerste en laatste zin na is ze vergeten wat hij schreef. Bijna zeventig jaar later schrijft Marceline haar vader een antwoord. Ze probeert de woorden terug te vinden en tot leven te wekken wat uit haar geheugen moest worden gewist. Ze vertelt hem hoe zijzelf wél terugkwam, maar hoe niemand op haar thuiskomst zat te wachten. En je kwam niet terug is een ode aan een vader, een liefdesverklaring, en tegelijk een bitter relaas over de onmogelijkheid om verder te leven. ‘Een aangrijpende afscheidsbrief aan een vader die niet uit Auschwitz terugkeerde.’ – Le Monde ‘Een verhaal dat door je ziel snijdt.’ – Le Figaro

Ma vie balagan