Hanuš Jordan Boeken

Tradiční cirkus žije, ale co o něm ví člověk v digitální době? Informace, které získá z internetu nebo televizních reklam, často ukazují jen povrchní a barevné aspekty. Jaký je ale skutečný tradiční cirkus? Ten, který se odehrává pod šapitó, s artisty, klauny a zvířaty, kde se prodává cukrová vata a světelné meče pro děti. Může o něm vyprávět muž, který se vymyká stereotypům cirkusáků. Nevidíte ho v tradičním kostýmu, neuslyšíte ho, jak uvádí program s mikrofonem. Přesto, když ukážete jeho fotografii, lidé okamžitě poznají, že je to principál cirkusu. Jaromíru Joo je letos šedesát. Jeho příběh nám může přiblížit, jaký je dnešní cirkus a proč vypadá tak, jak vypadá. Může se zdát, že je to povrchní člověk, který nesplňuje očekávání ředitele cirkusu s mnoha zaměstnanci. Ale je to také člověk, který miluje svou práci a dává do ní všechno. Snaží se, aby cirkus jako žánr zábavného umění přežil a vydělal na sebe i na ty, kteří ho tvoří.

Kniha je věnována památkám na osobnosti českého divadla ze sbírek Národního muzea. Po úvodní historické stati přináší obrazový katalog vybraných sbírkových předmětů, dále soupis všech památek na osobnosti spjaté s českým divadlem a medailony těchto osobností.

Katalog ke stejnojmenné výstavě konané 29. června - 30. října 2022 v Muzeum české loutky a cirkusu Prachatice.

Publikace se věnuje proměnám cirkusu v Českých zemích od dob tradičního cirkusu až po jeho současné formy označované jako nový cirkus. Autoři se zaměřují na originální česká specifika tradičního i nového cirkusu a poutavou formou objasní čtenáři důvody jeho odlišností. Kniha je rozčleněna do dvou částí. V první části přináší Hanuš Jordan kapitoly z dějin tradičního cirkusu od cca poloviny 18. století, kdy artistické výstupy začaly doplňovat programy českých kočovných loutkářů, přes příběhy velkých cestovních cirkusů, až po znárodnění v roce 1953, kdy byl založen státní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky. V druhé části Ondřej Cihlář sleduje genezi vztahu divadla a cirkusu v různých kulturních epochách, od doby meziválečné avantgardy, přes období totality až po současnou dobu, kdy jsou tyto tendence součástí širšího evropského proudu – nového cirkusu. Autor se zaměřuje také na tuzemské odlišnosti, jež jsou patrny i v novém cirkuse, byť je bezesporu nejvíce ovlivněn evropskou, zejména pak francouzskou inspirací, a zamýšlí se nad jejich důvody a projevy. Součástí knihy je také bohatý a unikátní fotografický materiál.

JUDr. Stanislav Bubeníček (1904–1979) byl litomyšlský advokát, spisovatel, amatérský fotograf a filmař, hudebník, esperantista a velký humorista. Poté, co byl v roce 1950 z politických důvodů nucen zanechat advokátní praxe, vystřídal celou řadu povolání – od lesního dělníka, přes elektrikáře, recepčního až po hudebníka a manuálního pracovníka československých státních cirkusů. Jádrem knihy je komentovaná edice dopisů, které Bubeníček zasílal v letech 1954–1956 rodině z různých cirkusových štací. Ty jsou sice svého druhu humoristickou četbou, avšak zároveň mají závažnou vypovídací hodnotu. Na ně navazuje výběr z Bubeníčkových unikátních snímků z cirkusového prostředí z let 1954–1959. Publikace též obsahuje studie o Bubeníčkově životě a díle, jeho cirkusové anabázi, životě československých cirkusů v 50. letech a úvahové texty o některých aspektech advokátova literárního díla.