V cyklu Sonáty se pokouší o vytvoření básně pomocí transpozice hudebního principu a formy, čímž jinotajně naznačuje tristní důsledek toho, jak moderní poezie rezignovala na pythagorejské a mélické hudební základy. Ve všech sbírkách i básnických cyklech Miloš Vodička trvá na privátnosti, na budování lyrického světa z látky vlastní duše nebo spíš z torza a náznaku, jež hluboká niternost ještě nabízí k procesu zviditelnění a komunikace.
Dva básnické cykly. K novému Blues pro tahací harmoniku je připojena Čarodějnice z Blois (1969). Koncízní osvětí prvních Vodičkových básnických cyklů přehlušila zdánlivě banální, téměř turistická cesta do Francie v roce 1966. Tehdy navštívil básník také město Blois, proslulé mimo jiné procesy s čarodějnicemi. Dvacetiosmidílnému cyklu Čarodějnice z Blois předcházejí čtyři prology, uvádějící do tajemných prostorů všepohlcující i pohádkově temné a adorované ženy. Obraznost a konkrétnost naznačují již vstupní verše z prvého Prologu. Pak následuje osmadvacet lyrických fresek, portrétů či arcimboldovských metamorfóz čarodějnice, které mohou připomínat stejně tak scenérie renesančních budoárů s tajemnými ženskými zjevy jako martyrologické výjevy z časů barokní inkvizice. Básník čarodějnici oprošťuje od dějinných souvislostí a kreslí ji jako mnohovrstevnatý ženský idol, lavírující mezi stvořením a apokalypsou, mezi láskou a prokletím, mezi pravdou a hrou. Čarodějnicí z Blois začala Vodičkova příznačná básnická cesta, kterou v následujících letech rozšiřoval a obohacoval o další fasety, aniž ji kdy opustil. Cyklus Kejklíři je opět rozklenutý mezi přírodním lyrismem a ohlasově pojednávaným neoromantismem, syceným křesťanskými prvky a emblémy, ale i častými návraty k antice, jež se stanou záhy další konstantou jeho poezie.
Cyklem básní Román na pokračování vstupuje do Vodičkova díla permanentní memoárový či borgesovský rys, který připomíná reversibilitu všeho prožívaného i spatřeného, vyjevujícího se až platónským způsobem niterné anamnézy. Nad každým veršem nepřestává balancovat akrobat samoty,odloučenosti, ticha pozdních nočních pijáků skutečna a imaginace: „Pil v hospodě pod nebem / za měsíční peníz / který tancoval v sametové dlani / prožrané moly / A měl pak žízeň vyhaslého dne / a měl žízeň noci / která se vztyčila na hladkých stehnech // Co naplat / sklenice jedna za druhou vykrvácely / a ani vlásek číšnice / nespadl s cinknutím na jeho stůl / i když věřte té hudbě / naslouchal vstříc / bolestně i chtivě“.
Ročenka TAHY prezentuje literární tvorbu, dokumenty a odborné statě týkající se východních Čech, ale zaměřuje se také na obecnější otázky celonárodní a světové. Kromě tří základních tematických bloků – beletristického, dokumentárního a odborného – obsahuje rovněž Zápisník, informující o aktuálních kulturních událostech doma a ve světě, a Recenzní přílohu, přinášející hodnocení domácích i zahraničních literárních děl nebo odborných publikací. Druhá edice ročenky se zaměřuje tematicky na duchovní aspekty současného kulturního života v Čechách i v zahraničí. Všechny příspěvky osvětlují spiritualitu v různých souvislostech, které vyvstávají v rámci mnohých žánrů literatury, historiografie a publicistiky.
Kniha zahrnuje první dvě autorovy sbírky z poloviny šedesátých let a všechny jeho delší a kompozičně rozložité skladby. Vodička je básníkem hluboké imaginace, v jehož vizích ožívá jakási smrtelná tíže osudových dramat. K tomuto účelu autor často rozehrává až romantický repertoár. Jeho hlavními zbraněmi však zůstává básnické vidění světa a poetická konvence.
Poezie Miloše Vodičky patří k nezpochybnitelným hodnotám české literatury. Jeho nová sbírka se částečné vymyká z jeho dosavadní tvorby a je v jistém smyslu sbírkou bilanční. Kromé krátkých a sevřených básní zde najdeme i dvě básnické skladby Adam a Eva a Svatba v Káni Galilejské. Vodička se v nich snaží poměřovat svůj život s „věčnými" mýty a současně vztáhnout a aktualizovat jejich příběh svým vezdejším bytováním.
Básnická kniha Trialog, která obsahuje skladby Šeříkové rekviem, Blízké souručenství a Pláče, představuje ve Vodičkově poetice výrazný předěl. Inspirován (či spíše drcen) hlubokým prožitkem smrti své matky, radikálně se odklonil od akordů předchozích básní a napsal verše, které zrcadlí ničím nepřiklášlenou lidskou existenci v její nejzákladnější rovině.
Nová sbírka básnického solitéra Miloše Vodičky, navzdory krajním životním zkušenostem plná dychtivých tázání a existenciálních křižovatek.
Poéma na motiv japonského loutkového dramatu o mladé císařské dceři odloučené od milovaného samuraje a násilně zasnoubené s nemilovaným mužem.
