Anna Blažíčková Boeken

Vzpomínkovou prózu Psí víno autorka dopsala roku 1983, vydala ji v roce 1992. Tato edice přináší její druhé, přehlédnuté vydání. Věra Koubová o knize napsala: „Próza Anny Blažíčkové Psí víno by mohla nést v názvu i slovo „cesta“, bohaté na konotace, jimiž text oplývá. Protagonisté knihy tu nasedají na koňský povoz, aby se vydali za humna, zatímco se nám před očima odehrává pátravé putování do minulosti za vlastními kořeny. Barevný zášleh „psího vína“ z titulu se i dále po cestě připomíná tu i onde rozžehovanými obrazy minulého i současného života, z nichž se odvíjejí úvahy nad bytostně důležitými přirozenými hodnotami, které tak těžko zahlédáme v současném světě – snad proto, že spatřit je lze právě až z odstupu podobného ohlédnutí. Zeje v tom názvu též kontradikce opojnosti nápoje, který uvolňuje mysli, a upřesňující, uzemňující trpkosti vína bohužel jen „psího“. Oproti velké části literární produkce, jež zachycuje jen interesantní či skandální děje, nebo nás vystavuje svévolným literátským konstrukcím, se této próze daří uchopit a vyjádřit radostné a povznášející, ale i trapné a zoufalé situace takovým způsobem, že nově osvětlují a proměňují naši vlastní životní zkušenost. Kniha je cenná právě svou neokázalou, avšak jedinečně povzbudivou a vzpruživou mocí a otvírá čtenáři cestu zpět do smysluplného světa.“

Povídky a novely v souboru pojmenovaném podle nejdelší a nejzávažnější z nich Čekání v zástupu vznikaly ve druhé polovině šedesátých let 20. století a počátkem let sedmdesátých. Připravovány ke knižní publikaci byly v roce 1969, 1977 a 1996, ve všech třech případech však z vydání nakonec z různých důvodů sešlo. Jsou naplněny atmosférou, která mnohdy vyjadřuje tlak doby, v níž se člověk cítil vystaven dohledu a kontrole státu. Jejich hodnota však netkví v dokumentárnosti, povídky jsou výsostně uměním, surreálná poloha jen umocňuje prožitek tehdejší doby. Život se k nám v povídkách obrací z různých stran, spletitý a hořký, nikde ovšem není jen „marným“ čekáním na smrt. Díky těmto textům spatřujeme jeho jednoznačné kvality, a ač nás kniha provádí strastiplnými, podivnými, tajuplnými cestami, po přečtení v nás zůstává radost z pravdivě zachycené skutečnosti.

V prvním plánu této prózy vypráví Anna Blažíčková o svém životě v partnerském svazku s Přemyslem Blažíčkem (1932–2002), předním českým literárním vědcem. Ve skutečnosti jí tento námět slouží jako východisko k hluboké reflexi vlastního osobnostního zrání, průběhu jejího života i veřejných událostí ve dvacátém století od čtyřicátých let až do současnosti. Autorka, sama zakotvena v literatuře jako spisovatelka a literární historička, vypráví na první pohled v náhodném časovém sledu o začátcích vlastního manželství, poté o prvním setkání s Blažíčkem, o vysokoškolských studiích v polovině padesátých let, o dětství a dospívání v Bechyni, o dětství vlastních potomků v Praze, o Ústavu pro českou literaturu, o vlastní nemoci apod. V textu se ale s uplývajícími stránkami postupně prosazuje jistá vnitřní logika vyprávění, která nad lineární průběh životních a dějinných událostí staví důležitější „život paměti“, jež se neřídí časovým sledem, nýbrž intenzitou vybavovaných událostí a sjednocujícím věcným, jemně ironickým stylem.

Krátké příběhy ze zvířecí říše doprovází celostránkové ilustrace. Určeno dětem kolem šesti let. Jak myška nakonec nebyla sama o Vánocích, jak se kachničky rozhodly odletěl letadlem do teplých krajů a pár dalších pohádek o zvířátkách.

Román ze studentského prostředí se odehrává v Československu 80. let.