František Lízna Boeken

4 404 268 kroků P. Františka Lízny za svatým Jakubem. Kniha je autentickým souhrnem deníkových záznamů známého českého jezuity, který se věnuje zejména péči o lidi na okraji společnosti (vězňové, Romové, bezdomovci). Teologicko-filozofickými rozbory nezatížený text vypovídá nejen opouti, kterou 62letý František Lízna absolvoval v dubnu srpnu 2004, ale hlavně o jeho vidění světa. V knize nechybějí situace, v nichž se tento kněz při zápasu sama se sebou dostává do situace těch, o které se většinu svého života staral a na které formou „modlitebního losování“ nezapomíná ani při této cestě. Prostý neliterární styl autora, s kterým koresponduje i výtvarný doprovod knihy, umožňuje snadnou orientaci v textu i člověku, který se nepohybuje v církevním prostředí. Deník je doplněn řadou cenných dokumentů – fotografií, kopií původního deníku, poutnickou knížkou, dopisem Václavu Havlovi, pozdravem od současného prezidenta Václava Klause. Ukázky textu vycházely v časopise Akord.

Výběr anglické duchovní poezie. T. S. Eliot rozbil navyklá výrazová klišé i citovou rétoriku tradiční lyriky, a tak vytvořil svým dílem jeden z nejpřekvapivějších a nejzávažnějších výbojů modernismu v poezii 20. století. Klobouk dolů před Josefem Hrdličkou a dík za jeho překladatelskou odvahu, s níž nám předkládá česky poprvé toto náročné básnické dílo. A nejen toto dílo: celá jeho antologie dokládá, že se zde velmi plodně setkala překladatelská erudice s hluboce prožívanou spiritualitou, a umožnila nám dotknout se v poezii těch nejpodstatnějších vrstev lidského nitra.

Deník P. Františka Lízny z pouti za sv. Cyrilem a Metodějem / Kniha je deníkovým záznamem známého jezuity Františka Lízny, který se mj. věnuje lidem na okraji společnosti, ale proslul i jako poutník. Ve svých 66 letech se pěšky vydal ze slovensko-ukrajinské hranice až do krymského Chersones, spojeného s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem. Tím završil svou symbolickou "pěší spojnici" přes celou Evropu, započatou předchozími poutěmi do španělského Santiago de Compostela a portugalské Fatimy a protínající i moravská poutní místa Velehrad a Svatý Hostýn. Z více než 3 000 km dlouhé pouti do svatojakubské Compostely vyšel jeho deník knižně pod názvem Musím jít dál (Cesta 2006). Stejným žánrem je i kniha Šel jsem však vytrvale. I tento deník vypovídá daleko víc o autorově vidění světa než o cestopisném líčení poutě. Jen s tím rozdílem, že tentokrát v něm český řeholník kromě počasí a vlastní bolesti zápasí i s ubíjející nekonečností ukrajinské roviny a beznadějí i chudobou "divokého Východu". Vše je podobně jako v předešlé autorově knize popsáno neokázalým, neliterátským stylem a nechybí zde ani jeho typické "modlitební losování", při kterém každý den pouti vzpomíná na jednoho ze svých blízkých. Obrazová příloha nabízí řadu unikátních fotografií a dokumentů.

V roce 2006 otec Lízna vychází na pouť. Jde bez mobilního telefonu a s vědomím, že toto putování může být jeho poslední pozemské, neboť lékaři mu diagnostikovali nebezpečnou rakovinu. Nemoc však natolik ustoupila, že lékaři otce Líznu zařadili mezi vzácné případy. Sám jezuitský poutník dodává: "Jak říkám, pouť uzdravuje."

Kniha „Jak jen teskná je noc“ je souborem 93 básní v próze, vybraných editorem Igorem Ficem z většího množství duchovně inspirativních, poeticky silných textů, které jsou místy až demlovskými apostrofami prostých věcí, prodchnutými Duchem, který „vane, kam chce“, jakož i hlubokým citem lidské solidarity. V doslovu píše editor k převažujícímu ladění sbírky: „Téma osamocení a odcizení je staré jako kultura, ne-li lidstvo samo. Lze je předpokládat v každém skutečném, tedy inspirací posvěceném uměleckém díle. … Člověk se zcela po právu cítí být vyhnán z ráje a touží po návratu do domu otcova.“ Své závěrečné slovo pak končí: „… V Líznových textech je motiv odcizení a stesku rozpracován v mnoha variantách… S vidinou blížícího se konce života a s vědomím posledního soudu je neustále zpřítomňován a oživován. Georges Bernanos v Deníku venkovského faráře napsal: „Hřích proti naději – nejsmrtelnější ze všech a snad nejochotněji přijímaný, navíc laskavý. Jest třeba mnoho času, než jej člověk rozezná, a smutek, který jej ohlašuje a předchází, je tak sladký!“ K lásce nevede jiná cesta než přes víru a naději. Lízna to ví, a proto je jeho kniha důležitá.“

Deník psaný na pěší pouti z Vyšehorek do Sieny a Říma není pouze cestopisem, ale i svědectvím o osobnosti autora: je z něj zřejmá jeho mužná houževnatost pokořující překážky, soucítění a solidarita s lidmi i zvířaty, citlivá pozornost vůči smyslovým vjemům a smysl pro krásu, mimořádná vnitřní svoboda projevující se nekonvenčním myšlením a jednáním, suchý humor na hranici absurdna, hluboká oddanost církvi i kritičnost vůči ní, především však celou jeho bytost prostupující samozřejmá, sebevědomá a sugestivní zbožnost.

Pater František Lízna pravdivě zachycuje to, co na svých poutních cestách prožívá. Podobně objektivně zaznamenává také svá setkání s lidmi: s těmi nejsrdečnějšími a nejobětavějšími i s těmi nezdvořilými, nevstřícnými a bezohlednými, byť se k těm druhým zařadily i mnohé osoby zprostředí římskokatolické církve.