Petr Enc Boeken

Nikdy vás nezajímalo po skončení československo-sovětského velkofilmu, v němž umírali desítky a možná stovky německých vojáků, kde jsou dnes pohřbení? U pomníčků těch, kteří se nedožili vítězného konce a přišli k nám jako naši osvoboditelé, jsme jako pionýři stávali a pokládali k nim květiny. Hrobům těch našich jsme vzdávali úctu a na ty nepřátelské vojáky jsme se neptali. Jako by ani nebyli. Naivní a lehce ovlivnitelná dětská duše kluka, sledujícího v kině nadšeně i poslední záběr povinného válečného filmu, se pak promítla většinou ještě týž den do hry na Němce a Rusy, ve které nechtěl nikdo hrát německé vojáky, protože museli prohrát, a když nechtěli, byli biti. Ale přitom tu v naší krásné vlasti, a mnohdy v místech, která jsou nám blízká, ti němečtí vojáci leží. Možná, že chodíme nedaleko jejich hrobů a jen netušíme, že jsou zarostlé trávou a křovím. Sotva rozpoznatelný kopeček hlíny je hrobem z druhé světové války, na který se muselo dějinně zapomenout. Tato kniha je především pro ty, kteří se chtějí ptát a zajímají se o historii více než jiní, a chtějí se dozvědět to, o čem se nesmělo vědět, natož o tom psát.

Reportáže, či snad lépe soupis vzpomínek Jaroslava Čvančara, představuje nesmírně cenné svědectví o jednom z klíčových období moderních národních dějin. Na rozdíl od úředních dokumentů, které často poskytují „pouze strohá“ fakta, nabízí zápisník jedinečný pohled na jaro a léto roku 1945 očima zúčastněného pozorovatele. Díky tomu můžeme nahlédnout na mnohé události těchto dní trochu jinou „optikou“ a snáze se vžít do atmosféry doby, kdy válka samotná sice již končí, ale přesto je přítomna ještě všude kolem. V zájmu úplné autenticity nebylo po obsahové stránce do textu nijak zasahováno. V knize čtenář najde přesně to, co si Jaroslav Čvančar zapsal a v roce 1957 shrnul do několika sešitů, ať už se jedná o informace z našeho pohledu pozitivní nebo negativní. Příloha DVD.

Životní příběh a osudy příslušníka protektorátního vládního vojska, který se octl ve službách R. Heydricha, plánoval atentát na K. H. Franka a posléze skončil jako vězeň hitlerovského a poté komunistického režimu. Knihy vychází z autentických zápisů jeho osobních deníků, které odtajnil jeho synovec.

Kniha je souborem vzpomínek pamětníků druhé světové války, výpisů z kronik a písemně sepsaných pamětí, doplňujících a upravujících knihu Čvančarovy deníky. Ne vše, co nám bylo předkládáno v době totalitního režimu bylo pravdivým svědectvím událostí roku 1945 a s odchodem posledních svědků bychom tomu věřili. Naštěstí se lidé nebáli psát a hovořit o těchto dějinných zvratech tak, jak je sami prožili ve svém dětství a mění tak náš pohled na dobu, kterou bychom nechtěli prožít. Válka se dotkla míst, kterým nevěnujeme pozornost, protože o nich nevíme a neuvědomujeme si, že šlapeme po místech které psaly naší historii. Snad po přečtení této knihy pochopíme, jak je důležité lidské vyprávění a naslouchání odkazům, které nám jsou předávány. Válečné dítě vnímalo smrt a krutost svým osobitým způsobem a vidělo to, co dospělý neviděl. Bylo tam, kam se jiný bál jít a slyšelo to, o čem se nesmělo hovořit. Díky jim tak můžeme spatřit válku v jiném rozměru a poopravit spisy kronikářů. Odchází nám ale příliš rychle na to, abychom se mohli vrátit a v našem psaní pokračovat.

Celobarevná publikace „Brandýs nad Labem–Stará Boleslav včera a dnes zachycuje historickou a dnešní podobu Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi. Čtenáři tak mají možnost vidět stavební památky obou částí středočeského souměstí, jak vypadaly dříve, jejich současnou podobu, ale také se dozvědět hodně zajímavých informací.

O osvobození naší vlasti jsme se dlouho učili něco jiného, než nám dnešní dostupné prameny dokazují. Něco jiného vypovídali poslední pamětníci, něco jiného historici, a něco jiného ti, kteří se snaží přepisovat historii z politických důvodů. Ale historie není korouhvička na věži, která se otáčí, jak vítr vane. Žijeme v době, kdy se historie vlastního národa nesmíme bát a musíme se ptát po pravdě. Ptejme se na ni, dokud máme koho se ptát. Maličká vesnička ztracená v ruchu současného moderního světa má co vyprávět. Psal se sedmý květen 1945, kdy v ní padly první výstřely, a den poté prakticky přestala existovat. O den později nastal mír a my o tom, co se stalo, prakticky nic nevíme. Proč málem zmizela z map? Co se tam stalo? Dá se vůbec po čtyřiasedmdesáti letech najít odpověď?