Druhá kniha autora nás opět zavede na Šumavu a opět přiblíží náročnou a zodpovědnou službu tamějších pohraničníků při ochraně státních hranic s NSR. Příběh začíná na jaře osmačtyřicátého roku a je vyprávěn téměř kronikářským stylem.
Příběh, který nám Jan Baar vypráví, začíná s jarem osmačtyřicátého roku. Knížka rozhodně není výplodem autorovy představivosti, a i proto z ní snadno pochopíme situaci, která se tehdy po válce v našem západním pohraničí vytvořila i to, s jakými potížemi se strážmistři, kteří jsou dnes kriminalizováni při výkonu služby, potýkali. Úseky nevelkých útvarů byly vzhledem k počtu strážmistrů dlouhé, terén členitý a převážně pokrytý lesem, spolupráce s finanční stráží problematická, vesnice po provedeném odsunu Němců poloprázdné. Přicházeli sem lidé ze všech koutů republiky a ne vždy s čistými úmysly. Sympatické u autora je, že strážmistry nijak nepřikrášluje, představuje je jako sice odvážné muže, ale se všemi lidskými vlastnostmi a tedy i někdy chybující a selhávající.