Petr Mikoška Boeken

Předkládaná publikace nabízí transdisciplinární pohled na empatii jako sociální a psychologický fenomén. Obsahuje komplexní přehled definic, zejména vycházející z koncepce C. R. Rogerse, a odpovídá na otázky týkající se dopadů nedostatku empatie v dětství na další vývoj, přínosů rozvoje empatie pro životní spokojenost a porozumění druhým, souvislostí mezi empatií a prosociálním či altruistickým jednáním, a nových poznatků z oblasti neurověd a experimentální psychologie. Autoři se zaměřují na implikace v psychoterapii, společenské praxi, etice a spiritualitě, a zkoumají vztah mezi deficity empatie a různými poruchami, jako jsou poruchy osobnosti či autistické spektrum. Věří, že rozvoj empatie by neměl být ponechán náhodě či intuici, zejména v osobních vztazích, výchově, vzdělávání a zdravotní péči. Publikace také představuje metody, které efektivně podporují rozvoj empatie.

Vzdělávání zaměřené na studenta je důsledným přenesením principů psychologické teorie C. R. Rogerse do oblasti pedagogiky. Ústředním tématem vzdělávání zaměřeného na studenta jsou určité kvality vztahu mezi pedagogem a studentem a jejich dopad na komplexní rozvoj studentovy osobnosti, jeho sebepojetí, studijní výkonnost, sociální kompetence, morální autonomii, kritické myšlení, motivaci vzdělávat se apod. V perspektivě této moderní koncepce a poznatků aktuálních empirických studií jsou rovněž diskutovány nedostatky tradiční vzdělávací praxe, emocionální a postojové aspekty vyučovacího procesu, role pedagoga ve třídě a důsledky autoritářského, nebo naopak empatického přístupu ke studentovi či nedůsledné zavádění empirických poznatků do vzdělávací praxe. Osobnostní kompetence pedagoga, které jsou potřebné pro empatický přístup a navázání podporujícího vztahu se studentem, tvoří hlavní osu této knihy. Autor upozorňuje na opodstatněnost a naléhavost rozvíjení určitých osobnostních kompetencí pedagogů, které dovolují takovýto vztah navázat. Proto kniha obsahuje i konkrétní možnosti rozvoje těchto kompetencí.

Zřejmě nejvýznamnější představitel existenciálního směru v psychoterapii Irvin Yalom tvrdí, že již od Freuda se v moderní psychoterapii dlouho přeceňovala důležitost technik na úkor mnohem důležitějších kvalit psychoterapeuta, mezi které patří například láskyplný soucit, přítomnost ducha, laskavá péče, vycházení ven z vlastní ulity, schopnost kontaktovat pacienta na hluboké rovině nebo moudrost. Ačkoli se bez těchto i jiných osobnostních kvalit terapeuti v praxi nemohou obejít, jen zřídkakdy tvoří přiznanou a koherentní součást jejich teorií a vysvětlení. Zpravidla se o nich nikde nepíše a v terapeutických výcvicích jsou získávány spíše latentně. Publikace Petra Mikošky analyzuje právě tuto množinu jevů: Yalom je označuje jako přisypávky, které terapeut přidává, když se nikdo nedívá. Při zkoumání úlohy těchto metadovedností v psychoterapii P. Mikoška vychází z principů a terminologie procesorientované psychologie, která s těmito dovednostmi pracuje nejen na úrovni teoretické, ale i v psychoterapeutické praxi. Autor si klade za cíl jednak zdůvodnit, proč je kvalita technických intervencí, interpretací a možnost rozpoznání existence a povahy (proti)přenosových jevů podmíněna přítomností metadovedností, jednak ukázat možnosti jejich kultivace. Zaměřuje se při tom především na psychoterapeutickou využitelnost technik kultivace tzv. „všímavosti“.