Teodora Dimova Boeken

Román Adriana je pozoruhodný již svou formální stránkou. Titulní hrdinka je od počátku přítomna jen nepřímo – v posmrtných vzpomínkách a samotný vypravěč, mladý spisovatel Teodor, ji nikdy nespařil, takže Adrianin příběh je převypravován hned ve zdvojené perspektivě: poprvé Adrianou mladé společnici Juře, Teodorově sestřenici, podruhé vlastnímu vypravěči, který Juřin skaz (dojem překotnosti mluvy, iluze nezkrotného slovního vodopádu jsou dokonalé) zprostředkovává čtenáři tzv. komentativem, slovesným způsobem nepřímé či nesvědecké výpovědi. To s sebou nese zvláštní rytmus vyprávění, v němž jsou dobře patrné Juřina nervozita a únava i stále notnější opilost jejího naslouchajícího bratrance: věty jsou nebývale dlouhé, zdánlivě nekonečné a nepřehledné, čímž mohou českému čtenáři konotovat s hrabalovskými tirádami, třebaže Dimova je na hony vzdálena uměleckému naturelu Bohumila Hrabala. Nutno podotknout, že David Bernstein se všechna tato naratologická specifika bulharského originálu snažil adekvátně vyjádřit i v českém překladu (z doslovu Marcela Černého).

Peuplée d'enfances singulières ou d'adolescents en " mal de mères ", l'œuvre littéraire de Théodora Dimova se poursuit avec une " comédie humaine " d'une profondeur remarquable, abordant cette fois, sans tabou, la vieillesse dans ce qu'elle a d'admirable mais aussi de pitoyable. Adriana est l'éblouissant portrait d'une femme blasée par l'argent, poussée par l'ennui et la solitude jusqu'à la déchéance. Et jusqu'à commettre l'irréparable. Adriana passera le reste de sa vie dans l'attente d'un " sauveur " qui puisse lui offrir sinon la rédemption, du moins un semblant d'harmonie. La flamboyante Ioura, jeune femme qu'elle finit par rencontrer, pourra-t-elle la comprendre ? Les voix et les vies se mêlent, la vieille dame sait se raconter sans complaisance, évoquer ce qu'elle fut, avec ses défauts, ses errances, et la tragédie qui la hante. Entre Adriana et Ioura naissent une admiration et une affection qui rendront plus doux le grand départ de la vieille femme. Ce roman illustre, une fois encore, les obsessions de Théodora Dimova qui remonte aux sources de la violence rongeant la société, et pose une question entêtante : peut-on restaurer, envers et contre tout, ce qui a été brisé ? A l'instar de Mères, Adriana bouscule le lecteur, avec la même force et la même écriture haletante au rythme saccadé, avec sa justesse de ton sans fausse pudeur et son extraordinaire virtuosité littéraire.

Belletristik : Mittelamerika ; Erzählungen.