Otto Horský Boeken

Kniha Bájné jezero Titicaca popisuje historii a prehistorii osídlení okolí jezera od roku 1200 před n.l. až do dnešní doby. Zabývá se ale i historií jezera v pleistocénu a holocénu, stavem jezera ke konci doby ledové až do dnešní doby, vlivem tajících ledovců na jezero Titicaca a náhorní plošinu Altiplano, hodnotí ekologické problémy jezera v současnosti. V knize je vyjádřen názor, zda hrozí či nehrozí zánik jezera v důsledku globálního oteplování, dále se autor zabývá otázkou vlivu slunečních skvrn na výšku hladiny v jezeře, hodnotí vliv fenoménu El Niňo na jezerní kotlinu. Z hlediska běžného čtenáře jsou zajímavé poznatky o možném výskytu dinosaurů v dané oblasti, zda existovala Atlantida v oblasti Altiplana a jak žijí Urové na plovoucích ostrovech na jezeře na pokraji třetího tisíciletí. Kromě přírodovědeckých poznatků kniha podává populární formou vizuální svědectví o krajině a člověku v oblasti jezera, zejména o formě života a zvycích místních indiánských komunit.

Publikace Incawasi - sídlo bohů v sobě spojuje cestopis, výklad o incké architektuře a zabývá se i "záhadologickými" otázkami nad artefakty incké kultury. Poutavý text doprovází řada fotografií včetně barevné fotografické přílohy. Ilustracemi knihu doprovodil malíř Karel Janák.

Nejvýraznější cestovatelskou osobností, která poznávala Peru a Bolívii ve druhé polovině 20. století byl Václav Šolc (1919 – 1995), ředitel Náprstkova muzea v Praze. V první polovině 60. let pobýval na jezeře Titicaca, v polovině 70. let cestoval jádrem inckého impéria a s autorem Peruánských postřehů se tam setkal. Mimo jiné právě osobnosti Václava Šolce a Miloslava Stingla (1930) proponují autora a jeho Peruánské postřehy s obecným zájmem české a slovenské společnosti o původní kultury andských zemí. Všem učarovala Latinská Amerika. Pokusili se, a to úspěšně, uskutečnit své představy: navštívit, poznat a popsat pro Evropana vzdálené prostory. V těchto souvislostech přinášejí Otto Horského „Peruánské postřehy“ svědectví o kontinuitě českého zájmu o mimoevropský kulturní odkaz na příkladu Jižní Ameriky. Pro zájemce o dějiny československé hospodářské politiky vůči Latinské Americe jsou na příkladu Peru zajímavé a přínosné autorovy informace týkající se československých aktivit v andské oblasti.

Tato kniha je krátkou vzpomínkou na účast autora knihy na budovatelském táboře v Egyptě v roce 1966. Tato krátká, velmi dobrodružná, ale i poučná cesta byla prvním naplněním jeho tužeb po cestování a poznávání světa. Otto Horský si od dětství kladl otázku, proč je svět tak velký a rozmanitý a sám si na ni odpověděl: „Svět jeproto tak velký, aby byl poznáván“. Tato krátká epizoda více než měsíčního pobytu v Egyptě v době poznamenané blížícím se válečným konfliktem na Blízkém východě pro něj byla velkým zdrojem poučení na politickém kolbišti mezi mládeží ze západních a východních zemí a mezi mládeží ze zemí t.zv. třetího světa, kteří střídavě kolísali mezi oběma ideologiemi. Autor prožil v Egyptě mnohá někdy i nebezpečná dobrodružství, získal odborné zkušenosti z výstavby Asuánské přehrady, zpíval v rozhlase píseň na oslavu egyptského prezidenta Násira a jeden den byl i nosičem vody pro žíznivé účastníky pracovního tábora. Ale získal nejen první cenné zkušenosti. Díky účasti na budovatelském táboře navázal pevná přátelství, přesahující hranice času i vzdálenosti.

Kniha COMENDADOR patří mezi životopisné monografie autora, včetně jeho díla Živá monografie, které shrnuje celoživotní zkušenosti a výsledky. V roce 2019 obdržel Otto Horský nejvyšší peruánské státní vyznamenání, Řád „José Gregorio Paz Soldán“, s titulem Comendador, za jeho přínos kulturní, vědecké a ekonomické propagaci Peru v České republice. Peruánská vláda ocenila jeho roli ve vzájemném rozvoji vědecko-technické spolupráce na základě mezivládní dohody z roku 1971, která vedla k realizaci významných vodohospodářských a hydroenergetických projektů, na nichž se aktivně podílel. Mezi jeho klíčové projekty patří rozšíření energetického potenciálu vodní elektrárny Machu Picchu a geotechnické studie pro podzemní vodní elektrárnu Mantaro 3 – Restitucion. Peruánská velvyslankyně J.E. Liliana de Olarte de Torres Muga zdůraznila, že tyto stavby zanechají trvalé stopy jako pomníky přátelství. Dále upozornila na jeho účast na vědecké expedici Titicaca 2004 CZ, která vedla k důkladnému popisu peruánského altiplana a jeho více než desetiletému studiu jezera Titicaca, jež vyústilo v odbornou publikaci „Přežije jezero Titicaca třetí tisíciletí?“ z roku 2014.

Odkaz pro zájemce o autobiografii autora. Dílo vzniklo z pocitu niterní potřeby zachytit léta šťastného dětství po 2. světové válce. Tato kniha je milou vzpomínku na šťastná léta autorova dětství, prožitá v kruhu milující a mnohačetné rodiny. Tato rodina není ledajaká, vždyť maminka pocházela ze šesti sester a tatínek měl třisestry, takže tetiček a strýčků byl bezpočet. Všichni jsme se navzájem častokrát stýkali, vzájemně se navštěvovali a měli se rádi. Tato tradice se zachovala doposud a mnozí je obdivují, jak to asi musí být krásné, když se v rodině nevyskytují žádné problémy, všichni se navzájem respektují a stýkají. Vždyť při významných rodinných oslavách se jich někdy sejde až čtyřicet. Autor si nevytkl za cíl sepsat všeobsahující paměti, zachycující celý jeho dosavadní život, neboť vystihnout krátce jeho složité životní etapy v jedné knize by bylo velmi nesnadné. Proto v závěru uvádí anotace dalších knih, které takto lze považovat za součást jeho autobiografické literatury. Aby ale představa o jeho životě byla ucelená, zařadil jako první kapitolu svůj stručný životní příběh. To proto, že předkládaná kniha je pouze vzpomínkou na jeho dětská a studentská léta a jen na první krůčky do dospělého života. Autor si také neodpustil nezařadit do těchto pamětí alespoň některé úvahy a zamyšlení, které postupně vznikaly, nesourodě, tak, jak mu přišly na mysl a cítil potřebu je zachytit.

Tuto knihu lze považovat za nedílnou součást autorovy autobiografie. Je vzpomínkou na léta působení v Peru, kdy jako obchodní přidělenec a vedoucí technické kanceláře při našem velvyslanectví v Limě zajišťoval rozvoj vědeckotechnické spolupráce mezi Peru a Československem a zároveň bojoval za záchranu života své ženy Olgy, umírající na rakovinu. Je nejen ukázkou dobré úrovně peruánských léčebných postupů v této oblasti, ale i ukázkou opravdové snahy celé tehdejší československé kolonie v Limě o vytvoření optimálních podmínek pro její léčbu a bezproblematické prostředí, významně posilující její psychiku, tak důležitou právě při tomto onemocnění. Autor knihy se připravoval na roli zahraničního experta dlouhých 14 let, než se v roce 1974 vydali spolu se svojí ženou Olgou a dcerou Violou vstříc osudovému naplnění jejich tužeb. Technickou kancelář se podařilo úspěšně vybudovat a její činnost přinesla a dosud přináší své ovoce. Dá se bezpochyby říci, že její uvedení v život lze považovat za počátek úspěšného rozvoje vědecko-technické spolupráce, zejména v oblastech inženýrské geologie a geotechniky a ve vodním stavitelství. Život jeho manželky Olgy se však napříč všemu úsilí nepodařilo zachránit. Po předčasném návratu do Československa podlehla této zákeřné nemoci.