Korespondence básnické dvojice Holan-Zedníček z let 1940-1977 zahrnuje 240 dopisů, doplněných poznámkovým aparátem, obrazovou přílohou, dosud nepublikovanými básněmi a doslovem Miloše Doležala. Úvod popisuje prostředí, v němž se odehrává jejich přátelství: dům na pražské Kampě a město Hlinsko v počátku 50. let, kdy panoval stalinský teror a strach pronikal do každodenního života. Vladimír Holan a Stanislav Zedníček, dva čeští básníci, spojeni bratrským přátelstvím, tvořili jedno z nejvřelejších pout v české literatuře 20. století. Jejich vztah byl plný smíchu i bolesti, vzájemně si byli oporou v temných časech. Zedníček toto bratrství vystihl slovy: „Z temnot jsme vycházeli / při našich hovorech / Světýlko rozžíhali / že zhasnout je moh dech.“ Holan, narozený v roce 1905, byl bouřlivým a uznávaným autorem, zatímco Zedníček, o devět let mladší, byl plachý a jeho dílo zůstalo převážně v rukopisech. Zatímco Holan byl po smrti pohřben se státními poctami, Zedníček, jako celoživotní outsider a vězeň komunistického režimu, měl na svém pohřbu jen hrstku přátel. Oba básníci, ač z různých světů, sdíleli osud v těžkých časech 50. let, kdy se kolem nich rozprostíraly šílenství a strach.
