Annalisa Cosentino Volgorde van de boeken (chronologisch)

Knižní studie italské bohemistky Annalisy Cosentino je pokusem o výklad poetiky děl Jaroslava Haška. Systematicky analyzuje spisovatelovy práce od raných črt a povídek až k notorickým (a nedokončeným) Osudům dobrého vojáka Švejka za světové války. S rozborem uměleckého textu, v němž mj. sledujeme postupný vývoj literární postavy dobrého vojáka, se prolínají pasáže o Haškově biografii. Střídající se pásma postupují v zásadě chronologicky, a když Hašek přibližně v polovině knihy "umírá", rozvíjí autorka původní interpretaci velkého románu, při níž věnuje zvláštní pozornost prostoru a času, povaze vyprávění a jazyku. Jako jednu z možných "švejkovských" filiací nabízí americký typ kolportážní literatury pro děti a mládež, který se v osmdesátých a devadesátých letech 19. století překládal do němčiny i češtiny, a náruživý čtenář Jaroslav Hašek některé tituly tohoto žánru mohl znát. V závěru práce rekapituluje autorka nejvlivnější interpretace Osudů v literatuře předmětu a sleduje Švejkovy metamorfózy v dalších druzích umění, na divadle a ve filmu.

Čtení o Bohumilu Hrabalovi přináší kritickou reflexi autorova díla, která je reprezentována hlavně pracemi, jež se věnují obecnějším problémům literární poetiky a snaží se Hrabalovy texty i myšlení analyzovat v souvislosti s evropskou kulturní a literární tradicí 20. století. Knihu zahajuje zakladatelský kritický rozbor, který v r. 1956 Hrabalovu psaní věnoval Václav Havel; dále jsou v ní zastoupeny další mezníkové studie (Emanuel Frynta, Jan Lopatka, Josef Zumr, Milan Jankovič), opomenuta nezůstává ani zahraniční reflexe (Giuliana Polenta) a biograficky laděné texty (Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Jan Skácel). Zařazené autorské texty autoreflexivního rázu upozorňují na esejistický prvek jako na relevantní složku spisovatelova díla a na esejistickou kvalitu jeho psaní. Jakkoli byly do antologie vybrány texty především s přihlédnutím k jejich zaměření na širší estetické a literární souvislosti, zaznívá v nich rovněž leccos podstatného o svébytnosti jednotlivých děl Bohumila Hrabala. Tato kniha tedy nakonec předkládá nejen průřez kritickou reflexí Hrabalova díla, ale také hrubou charakteristiku autorovy poetiky v jejím vlastním vývoji. Svazek uzavírají výběrové bibliografické soupisy Hrabalova díla a literatury o něm a rejstříky.

Studie, publikovaná poprvé v italštině v roce 1999, sleduje několik klíčových tendencí v procesu utváření moderní české kritiky a literární historiografie na přelomu 19. a 20. století (1883–1918). Poukazuje na vzájemné působení estetického myšlení, literární kritiky a historického studia literatury především ve vztahu k problému realismu. Interpretace dějin české literatury, kterou na přelomu 19. a 20. století podala takzvaná „Vlčkova škola“ (neboli „pozitivistická škola“ či škola „vědeckého realismu“ masarykovského ražení), si udržela vliv velmi dlouho: v různém rozpracování ji najdeme ve všech proudech teorie literatury i literární historie 20. století od strukturalismu až po marxismus. V navrženém interpretačním schématu jsou vyčleněny určité faktory, které byly určující pro utváření a zejména pro následný rozvoj literární kritiky a historiografie. Jevy, jež jsou samy o sobě významné (například rozvoj esejistického žánru nebo vytváření katolického modernismu), se z hlediska perspektivy této práce jako druhotné nekomentují. Stejným kritériem se řídil výběr osobností, jimiž se studie zabývá podrobněji, se zvláštním ohledem k první fázi jejich tvorby: T. G. Masaryk, F. X. Šalda, Arne Novák, Otokar Fischer. Kapitolu o posledně jmenovaném otiskla autorka v dvouměsíčníku Česká literatura už v roce 1997 (přel. D. Hodrová), nyní vychází celá práce v překladu Z. Obstové.

Publikace obsahuje příspěvky z mezinárodní konference o díle Bohumila Hrabala, která se uskutečnila 27.-29. října 2005 v italském Udine. Znalci a vykladači Hrabalovy tvůrčí osobnosti zohledňují přístupy literárněvědné, jazykovědné a estetické, filosofické, psychoanalytické, kulturněhistorické, zaměřují se i na divadlo a film. Český sborník navazuje na italský, který vyšel v loňském roce

De tedere barbaar is Hrabals eigenzinnige hommage aan zijn boezemvriend Vladimír Boudník, die in 1968 een einde aan zijn leven maakte. De twee vrienden woonden in Praag aan de 'Dam der Eeuwigheid' in de arbeiderswijk Liben. Regelmatig komt een andere woeste muze van Hrabal op bezoek: de vloekende dichter en praktische filosoof Egon Bondy. Voor dit famueze drietal - een ruwere en filosofischere versie van de Titaantjes - lag het moderne surrealisme op straat, in de kroeg, thuis of zelfs in de staalfabriek concreet voor het oprapen. Hun ideologische houding veroordeelde hen in die stalinistische jaren tot een leven aan de rand van de samenleving. In hun vrije uren waren zij bohémien, kunstenaar en filosoof. Pas in de jaren zestig vond elk van heb erkenning in hun eigenlijke beroep. De ontroerende beschrijving van de tedere barbaar roept de sfeer op van Hrabals Al te luide eenzaamheid . Ook Boudník is een woeste bewonderaar van het heelal en de onmetelijkheid, van extase en agonie. Hij leeft en werkt in de sanningsboog tussen 'erectie en ejaculatie'. Als een onstuitbare fontein overkomen hen steeds nieuwe tragikomische of dieptragische belevenissen die Hrabal met grote verve en emotionaliteit op papier zet. De foto van de omslag vermeld de oorspronkelijke titel.