Ondřej Stulík Boeken

Učební text o dějinách evropských politických teorií.

Kniha si klade za cíl postihnout a analyticky využít nejnovější trendy v rámci tohoto dynamického podoboru politologie. S využitím multidisciplinárních a transdisciplinárních přístupů se autoři zaměřují na klíčová témata, jež tvoří jádro sou-dobé politologie. Postupně jsou tak představeny a analyzovány politické ideologie, systémy vládnutí, státnost, regionalismus, reprezentace zájmů, političtí aktéři, volební systémy, ústavní inženýrství a v neposlední řadě politická komunikace. Analýza je přitom založena na prolínání témat různými kapitolami tak, abychom zkoumané fenomény prezentovali v rámci celku. Velkou výzvou pro naši analýzu je „hybridizace“, spočívající v rozvolňování charakteristik či hranic mezi jednotlivými případy a typy. Klasické definice politických režimů, politických stran apod. jsou tak podrobeny falzifikaci a analýze založené na hledání nástrojů k překonání „nejasností“ spojených s přibývajícím počtem případů a rozostřováním hra-nic. Další výzvou k analýze jsou témata, jež se na úkor „tradičních“ nově etablují a u nichž pozorujeme posilující trend. K takovým dozajista patří politická komunikace, ale také stále zpřesňovaná analýza voleb.

V dobovém kontextu proměny epistemologického paradigmatu nám autor představuje dvě významné postavy renesanční skepse, ikonu tzv. politických realistů N. Machiavelliho a představitele křesťanského humanismu D. E. Rotterdamského. Rozumnost, formální logika a ostrá hranice mezi významovými binárními opozicemi prostupuje celým tímto dílem. Výsledná forma představuje svým způsobem hyperracionální komplex, který pevně podpírají dva apoštolové ratia. Hermeneutické větvení hodnot zpracované metodou obsahové analýzy a vtělené do kontextuálních metafor završuje celý proces a přitakává víceznačnému autorovu postulátu ,,smysl se tedy neztrácí v dějinách politického myšlení, ale odvíjejí se od něj". (Petr Hušek)

Ústředním tématem analýzy je sociální filosofie K. R. Poppera a vybraných zástupců rakouské libertariánské školy, konkrétně Ludwiga von Misese, Friedricha Augusta von Hayeka a Murraye Rothbarda, v kontextu demokracie a jejího hodnotového či procesního ukotvení. Analýza je vedena z pohledu sociální vědy, kombinující fenomenologii a sociologickou hermeneutiku, a metodologicky se opírá o lingvistické přístupy, zejména analýzu metafor. Popperova sociální filosofie je úzce spjata s jeho teorií vědy, což je v práci zohledněno. Vliv Popperovy teorie vědy je patrný u von Hayeka, zejména v otázce „racia“ a jeho univerzality při vědeckém ověřování a ekonomickém modelování tržního chování. Tím vzniká přístup podobný pozitivistickému modelování bez hodnotové sociální reality, aplikovaný na Popperovu představu otevřené společnosti, kde se jednotlivci „obvykle“ chovají racionálně. Popper rozvíjí rozumnost chování v neklasickém procesálním demokratickém modelu, který pracuje s rozumností jako danou kategorií. Tím jednotlivcům přisuzuje esenciální vlastnost „rozumnosti“, chápanou jako racionální kalkulaci v normalizovaném společenském prostředí, rámovaném liberální představou o fungování společnosti. Otevřená společnost bez předem stanovených kolektivních hodnot se jeví jako jediná normální.

Studie je příspěvkem k výzkumu státu jako fenoménu moderní doby. Autoři kombinují komparativní perspektivu současných funkcí státu a jeho deklarovaného smyslu s historizující analýzou v rámci dějin politických teorií. Kniha se věnuje třem hlavním představitelům teorie společenské smlouvy, kterými jsou Thomas Hobbes, John Locke a Jean-Jacques Rousseau. Předkládá a vysvětluje jejich názory a snaží se najít rozdíly v jejich pojetí společenské smlouvy.