Nicolas Malebranche Boeken

Ve čtvrté a páté knize druhého dílu Hledání pravdy Malebranche v návaznosti na předchozí tři knihy pátrá po omylech, tentokrát spojených s lidskými sklony a s vášněmi. Na pozadí tohoto podniku se rovněž rýsují Malebranchovy představy o spojení lidského ducha s Bohem, tělem a s předměty vnějšího světa, k nimž nás vážou právě vášně. Úloha vypátrat a představit omyly zrozené z přirozených lidských sklonů a vášní je tak zároveň úlohou o vyjasnění poměru člověka k Bohu, ke světu a k druhým lidem. Šestou knihou, nazvanou O metodě, se ovšem začíná Malebranchova pozitivní snaha o navržení a předložení takové metody, která usměrňuje ducha a dopomáhá mu k soustředěnému usilování o pravdu. V souvislosti s touto metodou jsou představeny jednotlivé pomůcky, jež mají lidskému duchu k takové soustředěnosti dopomoci, zároveň je však podrobena kritice Aristotelova fyzika a jsou revidovány některé výsledky a dílčí předpoklady fyziky Descartovy. Po šesté knize následují ještě dvě Vysvětlení, první blíže objasňující to, že pravdivé ideje věcí nahlížíme pouze v Bohu, druhé dokazující – vzdor Descartovi – bezprostřední nepoznatelnost lidské duše, již může poznat jedině Bůh, kdežto člověk ji pouze nezřetelně pociťuje.

Nicolas Malebranche je nedoceněnou postavou dějin filosofie, ačkoli jeho hlavní dílo Hledání pravdy se ve své době těšilo veliké popularitě. Autor si v něm dal za úkol vypátrat a odhalit všechny zdroje lidských omylů a chyb a poskytnout na ně lék. Jako východisko mu sloužilo myšlení sv. Augustina Aurelia a René Descarta, jehož nedostatky se snažil opravit. V prvním dílu své knihy se zabývá chybami pocházejícími ze smyslů, imaginace a z intelektu. Lidská mysl je pasivní, a to i v podobě intelektu, protože veškeré ideje jsou percepcemi, které nahlížíme v Bohu. To rovněž vede k nauce tzv. okasionalismu, podle které je skutečnou příčinou všech událostí, pohybů a změn jedině Bůh, čímž se mj. má vysvětlit i problém koexistence dvou rozdílných substancí, kterými jsou mysl a tělo. Malebranche zasluhuje stát po boku velkých postav kontinentální filosofie jako byli Descartes, Spinoza, Leibniz a být jmenován jedním dechem s nimi, a to už jenom proto, že ovlivnil celou tradici počínaje Lockem, Berkeleyem, Humem přes Hegela, Feuerbacha až k Husserlovi.