Martin Šorm Boeken

Přemýšlení o středověkých starých babách a jejich obrazech má emancipační hodnotu – vysvobozuje nejen z konvencí a pout, ale i z diktátu mladě se jevícího, zdravého, pracovitého a množícího se těla. Blízkost smrti připomínaná starou ženou byla ve středověké imaginaci vždy rovna i blízkosti věčnému životu. Se stářím a s jeho reflexí je spojena šance na brzký únik ze světa a času, tedy ze života konečného… Čtenářko, čtenáři, a zvláště ty, smutný starý dědku, který se zde o sobě nic nedočteš, tahle knížka je vážná. Není výsměšná, útočná ani ponižující. Jsou v ní všelijaké poznatky. Co dělat, když tě četba rozčílí? Babo raď!

Pokusy opustit lidskou perspektivu mají v humanitních vědách a zejména v literární, kulturní a historické antropologii dlouhou tradici. Medievistika v pojetí historika Martina Nejedlého je charakteristická napětím mezi pozorováním okrajového a ústředního, mezi zaměřením na touhy lidské a nelidské, rostlinné i zvířecí. Příspěvky jeho francouzských a českých kolegyň a kolegů narušují hranici mezi středověkým a moderním i historickým a fikčním a zaměřují se na mimo-lidské aktérky a aktéry, charakteristické pro Nejedlého dílo. Autoři a autorky příspěvků: Vojtěch Bažant, Jan Biederman, Marie Bláhová, Estelle Doudet, Jan Dienstbier, Stéphane Durand, Olivier Chaline, Matouš Jaluška, Jakub Jauernig, Olivier Marin, Arthur Perodeau, Jakub Rákosník, Anne Reltgen-Tallon, Nicolas Richard, Bertrand Schnerb, Pavel Soukup, Věra Soukupová, Jaroslav Svátek, Martin Šorm, Laurent Vissiere, Václav Žůrek.

Univerzální pracovní sešit pro výuku dějepisu v 7. ročníku základní školy a odpovídajícím ročníku víceletých gymnázií. Není vázán na konkrétní učebnici. Obsahuje různě obtížné úkoly a možnost sebehodnocení. Další interaktivní cvičení ke všem tématům budou k dispozici ZDARMA na portálu Škola s nadhledem www.skolasnadhledem.cz.

Knižní studie představuje báseň Podkoní a žák v kontextu literárního pole pozdního středověku. Autor báseň srovnává s ostatními dialogickými skladbami z konce 14. století, s poezií z doby husitských válek a s básněmi o smrti. Představuje staročeské dialogické básně z pohledu výzkumu středověké literární recepce (rukopisného kontextu a tiskařských publikačních portfolií) a literárněhistorické antropologie, přičemž dochované texty ukazuje v jejich vzájemných vztazích a pravděpodobných dobových funkcích a účincích. Pozornost věnuje nejprve básním tzv. Smilovy školy - autor popisuje zejména náboženské a sebereflexivní těžiště Nové rady a sleduje vztah lyriky a toxicity ve Sváru vody s vínem. Analyzuje také spory duše s tělem a Rozmlouvání člověka se Smrtí. V básních Hádání Prahy s Kutnou Horou a Václav, Havel a Tábor upozorňuje na rysy, jež je spojují se staršími básněmi, ale i na jejich útěšný a k sobě obrácený rozměr. V závěrečném výkladu Podkoního a žáka je toto srovnání využito k zodpovězení otázky funkcí a smyslu této básně. Autor snáší argumenty pro návrh čtení, jež vrací do hospodské hádky hlas, který v básni nezaznívá.

Historie se zabývá převážně lidským konáním, aktivitou, prací. Zkoumané texty, předměty, děje a situace představují obvykle výsledky usilovné či soustředěné činnosti. Lidský život se však v činorodém úsilí odehrává pouze z poloviny. Stejnou měrou je protkán i chvílemi oddechu a zahálky, jež si zasluhují odpovídající badatelský zájem. Kolektivní monografie, volně navazující na úspěšné tituly Hranice smíchu a Staré baby, představí různé pohledy na středověký svět nečinnosti, odpočinku, zábavy a kratochvíle. Autorky a autoři z několika odborných pracovišť v ČR se věnují spánku a hrám, lenošení, snění o volném čase, ale i protivným hlasům, které nicnedělání znevažují a stále člověka nutí k dalším a dalším činům...

Gestem evropského středověku nebyly jen slzy, ale také smích. Podobně jako slzy i smích nesl mnoho významů. Dovedl spojovat i rozdělovat, vyjadřovat porozumění i opovržení, mohl ponížit, zničit i povznést. Židé ke smíchu přistupovali jinak než křesťané, řeholníci jinak než králové, nezralí muži jinak než zkušené ženy. Medievistika vnímala středověk po dlouhou dobu jako epochu vážnosti, později přiznávala schopnost smíchu spíše národům a lidu než institucím a elitám. Autorky a autoři knihy Hranice smíchu se snaží překračovat některé hranice a dichotomie, jež byly určující pro starší bádání. Ukazují vážné polohy středověké směšnosti, ale i radostnou povahu vážného ve středověké literatuře a umění. Svět prolínání komiky a vážnosti zde v textech, divadle i obrazech sahá od Islandu po Šlapanice u Brna a od svatých Augustina a Benedikta až po moralisty a žertéře 16. století.