Eva Šulcová Boeken

Opožděné vydání druhé sbírky současné kolínské autorky starší generace (*1944) obsahuje verše, napsané již v letech 1983-1990. V autorčině sbírce převládají především lyrické reflexe, které prostřednictvím dojmů a prožitků zobrazují její vnitřní svět. Na miniaturní ploše se letmo dotýká svých subjektivních pocitů lásky, štěstí a radosti, jež dokáže propojit i s okouzlením přírodou. Potřebu citového vztahu si připomíná například při vnímání jarního větru, padajícího sněhu či při pozorování předčasně rozkvetlých šípkových růží. Ke konci opusu pak náhle autorčin verš zesmutní i zvážní, propadá se do poloh lidské bolesti či hořkosti a touto změnou poloh zároveň básnířka signalizuje i symbol protikladů, obsažený v samotném titulu

Podobně jako v celé tvorbě Evy Šulcové, i zde jsou páteří celé sbírky lyrické verše, které zobrazují její nálady, prožitky a postřehy. Do autorčiných lehce tónovaných vjemů však stále častěji pronikají motivy samoty a zapomnění, obavy z toho, že do konce života "času je tak málo" a snad právě proto nalezneme v těchto básních i křesťanské rozjímání i rostoucí a posilující vztah k Bohu. Jednotlivá čísla jsou pak komponována v jakémsi něžném, až melancholickém smutku, který zdůrazňuje, jak nedokonalá a nedostatečná může být lidská existence, neboť ve vztahu k okolnímu světu i ke všehomíru může opravdu působit jako nepatrné a znedbatelné "tančící zrnko prachu." Třetí básnická sbírka současné kolínské autorky starší generace (*1944) obsahuje verše, které vznikaly v letech 2007-2014.

Po šest století provází zázračná soška slavného Pražského Jezulátka další a další generace Pražanů i poutníků z celého světa, kteří se přicházejí malému Ježíškovi do Prahy poklonit.

Druhé vydání básnické prvotiny kolínské básnířky Evy Šulcové (1. vydání 1987), nově doplněno kresbami tužkou od autorčiny sestry Libuše Drahovzalové.

Pokora, snaha pochopit cestu, v níž není místo pro hněv či zlobu, ale spíše pro intenzivní prožitek pozdní lásky. Protože "v srdci se pořád něco děje". Intimní pocit je však náhle vystřídán bolestí a smutkem, padající tmou i hořkosladkým návratem do krajiny rodné Vysočiny. "Myšlenky jsou jako noc temné" a jejich náladu podtrhuje i uzavřená brána zpustlé zahrady, v níž pobýval básník Reynek. Vyvolenými tvůrci jsou pro autorku i Skácel s Holanem, po nich však následuje už jen nesnadné přistoupení k víře, chvíle, kdy "plevy pýchy" spolu se sebestředností opouštějí lidskou duši a nastupují "trvalé okamžiky" radosti, které přináší "slast z doteků Boží přítomnosti".