Dívat se na věci skrz jejich průsvitné obaly. Ta neviditelná vrstva, která nás dokonale izoluje, je někdy natolik bezútěšná, že je třeba nějak ji porušit, poškodit. Tyto texty se pokoušejí o zboření zdí – někdy jde o svéhlavé vnitřní monology, které jako zaklínadlo kolují tělem a uzavírají člověka do klece samoty, jindy je to dialog s někým, kdo nechce naslouchat, nebo mluví jinou řečí. Texty prochází ona zvláštní strnulost lidí, kteří se zasekli na pár minut na refýži, náhle něco prohlédli, aby je ale hned v následujícím okamžiku odnesla tramvaj do stereotypu jejich života. Ale důležitý je právě ten moment zpomalení, poodhrnutí obalu. Prostor balkónů, bytů, komor, stísněnost pod ledem, kde náhodně potkáváme něco zasutého, minulého, něco, co znovu klaustrofobicky ožívá na stěnách, něco, co už jsme v nánosech všednosti skoro zapomněli...
