Aleš Lamr Volgorde van de boeken

V bohatě ilustrovaném textu výtvarníka Aleše Lamra můžeme sledovat dobrodružství a eskapády Somnambula, kterému slunce na čele vypaluje žhavé ornamenty, on naráží na šedou bublinu a upadá do jejího zajetí, sní o ohnivém dešti a kamenném krupobití. V jeho světě stromy zprůzračněly, v řece plují sklenění kajmani a anakondy, rybítěla jsou pokryta krysí srstí a Braunovy sochy dští šepot mystérií a jejich duté hlavy kráčejí po Karlově mostě. Aleš Lamr je především výtvarník a na jeho textu Somnambul je to znát. Na papír přenesl v podobě slov své imaginární asociace, metafory, jež hýří barvami, ale i symboly a tvary, které pak slovesnému projevu dávají potřebnou hloubku. Představy jsou obrazem jeho reality. Text Somnambul napsal v 60. letech, ovlivněn neosurrealistickým viděním skutečnosti. Lamrovy texty nabízí čtenáři pohled do nitra muže, který se noční obrazotvorností dostává na osobní hranici mezi bdělým snem a mystickým prožitkem. Detailní popis, který se otevírá jako svět za světem, je jednak spolutvůrce idejí o realitě, ale i průvodcem přeludů; žijící metaforou na snovém plátnu. Imaginace a obrazotvornost se zásadním způsobem podílí na utváření senzoriální zkušenosti, a tím i na určení smyslového objektu, který je pak umělcem vystižen v díle. Povaha představivosti je vždy dána subjektivně. Je to tvář nastavená zrcadlu, jejíž odlesk je mimo něj a je to také způsob, jak "uchopit" člověka v celé své integritě. Text je jednak inspirací k vlastní kreativitě, ale je i hypnotickou indukcí: Autor umožnuje vstupovat do privilegovaných sfér bytí, nahlížet na svět z perspektivy šamana a ochutnat danost objektu v jeho polymorfním významu. Zlatá nit, která text prostupuje, snad může říci i něco bližšího o autorovi: Vidění je barvitým popisem nadpřirozených událostí ve vlastní snové fantazii, jejímž smyslem je jeho obsah. Ten je skryt za závojem symbolické komunikace a může být předmětem hermeneutických interpretací. Autor evokuje stav nevidomého, jehož kraj je světem pestrých kouzel, proti zkušenostnímu vědění. Vrcholným výkonem představivosti je právě to, že se stává nástrojem intelektu. Při jeho zaměření k podstatě je to i způsob, jak překlenout oba břehy (rozumu a prožitku) a dát tak čtenáři možnost se setkat svojí vlastní kreativitou. Tajuplný svět za hranicemi racionality je tak pomyslným mostem mezi rozumem a smyslovým poznáním.

Memoárový text výtvarníka Aleše Lamra pokrývá období od druhé světové války po současnost, prolínající soukromý život a vzpomínky na výtvarné umění. Lamr popisuje poválečná léta v Litovli, kde v dědečkově keramické dílně získal první výtvarné zkušenosti. Vzpomíná na setkání s historiky umění a kolegy z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, s nimiž vystavoval. Kniha zachycuje okolnosti jeho individuálních projektů, jako jsou nástěnné malby v pracovně prezidenta Václava Havla na Pražském hradě. Lamrův sklon k výtvarnému umění je v jeho rodině přítomný jako stigmatum. Autor vstoupil na scénu české malby v první polovině šedesátých let po přestěhování z Brna do Prahy a ukončení střední umělecké školy. I když nezávislé umění tehdy nemělo oficiální podporu, Lamr se začal profilovat a položil základy svého díla, které postupně rozvíjel i v období normalizace, kdy omezeně vystavoval. Jeho návštěva Spojených států amerických byla pro něj zlomovým bodem. Lamr nebyl prorežimním umělcem, udržoval styky s disentem a výtvarníky, kteří nemohli vystavovat, což mu umožnilo poznat obě protilehlé oblasti kultury. Ve svých pamětech podává důvěryhodnou zprávu plnou paradoxů, absurdit, humoru a truchlivých zážitků.