Jan Stavinoha Boeken

Een Tsjechische jongen heeft aanvankelijk grote bewondering voor het communistische regime waaronder hij opgroeit.

In twaalf verhalen, allemaal spelend in verschillende maanden van het jaar, geeft Jan Stavinoha een beeld van het leven in zijn vroegere woonplaats Praag.

Kniha Smutná nevyhnutelnost chodu věcí staví do hlavní role historickou osobnost známou snad úplně každému a jejími ústy nabízí absurdně tragikomický pohled na dvacáté století, které s dvěma světovými válkami, miliony ztracených životů, devastací nádherných měst a mnohým utrpením bylo dosud asi jedno z těch nejhorších. Století krajních extrémů s neočekávaně rychlým vývojem techniky, industrializace, komunikace, rychlostí dopravních prostředků, kulek a bomb, které stále nacházejí své využití. Pokud se v budoucnu stále bude rodit onen druh posedlých mocnářů, stalinů a hitlerů, kteří bez váhání rozpoutávají sadistické orgie na ukájení svých politicko-utopistických chtíčů, smutná nevyhnutelnost chodu věcí se bude bohužel stále opakovat.

Píše se rok 1994 a spisovatel Vladimír, původem z Československa, žije se svou ženou Ester, synem Hugem a bíglem Charliem v Amsterdamu. V jeho těle už od narození přebývá i někdo jiný – parazit, který se rozhodne zachytit celý rok v životě „své“ rodiny den po dni prostřednictvím deníkových záznamů. Postřehy z lidského života střídá diplomatické urovnávání sporů mezi znesvářenými myšlenkami či ryze praktické obavy o životosprávu parazitova hostitele.

Povídky v Pražském dixielandu nezapřou autorův český původ, přestože již dlouhá léta žije v Nizozemsku. S hrabalovskou nostalgií či haškovským humorem, ale přesto po svém líčí drobné pražské postavičky šedesátých let. Komunistický režim jim všem komplikuje život, ale oni se vyrovnávají se všemi útrapami důvtipně a s nadhledem. Často je můžeme charakterizovat řekněme jako šibaly, ať už se jedná o školáka, studenta, muzikanta, důchodce, redaktora, recepčního, nebo nezaměstnaného. Sbírka se skládá z dvanácti povídek, z nichž každá se odehrává v Praze a zastupuje jeden měsíc v roce. Kompoziční inspirací bylo pro autora Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho. Postavy hudebníků, často jako osob nerespektujících systém nebo stojících mimo něj, se pak objevují nejen v titulní povídce.