François Mauriac Boeken

Elie Wiesel werd als kind naar de nazi-vernietigingskampen Auschwitz en Buchenwald gezonden. Nacht is het openhartige en diep ontroerende verslag van de verschrikkingen die zich daar hebben afgespeeld. Een joodse jongen vertelt hoe hij er ongewild getuige van was hoe zijn moeder en zusje direct na aankomst in het kamp naar de gaskamer werden gestuurd, en hoe zijn vader van uitputting stierf na de gedwongen mars naar Buchenwald. Nacht is een hartstochtelijk pleidooi om nooit te vergeten tot welke onmenselijkheid de mens in staat is. Op een indringende en krachtige manier brengt Elie Wiesel het kwaad in zijn meest extreme vorm opnieuw tot leven.

Dva romány francúzskeho autora. Prvý je autobiografický, vyjadruje "vnútorné pamäte" autora, v druhom je antihrdinom človek, ktorý mravne zdegradoval.

Soubor děl Francoise Mauriaca obsahuje tyto prózy: Polibek malomocnému; Genitrix; Pustina lásky; Tereza Desqueyrouxová; Klubko zmijí; Cesty k moři

Příběh ze světa bohatého francouzského provinčního měšťanstva meziválečné doby, rozvíjející historii erotického vztahu ztroskotávajícího na nemožnosti fyzického sblížení.

Francouzský spisovatel F. Mauriac (1885-1970) byl nositelem Velké ceny Francouzské akademie, v roce 1952 mu byla udělena Nobelova cena. Román Černí andělé je jedním z jeho velmi úspěšných děl, kladně přijímaných čtenáři i kritikou. V tomto baladickém příběhu je odvěký svár mezi hříchem a milostí vyhrocen do krajních poloh ve střetu mistrně vytvořené ústřední postavy, temné duše Gabriela Gradera, a jeho protihráče, Alaina Forcase, bolestně vítězícího v podivuhodné nevinnosti a čistotě srdce, odevzdávajícího se spoluvykupitelskému poslání Kristova kněžství. Dnes můžeme říci, že Mauriacovo dílo žije po jeho smrti svým vlastním, skrytým životem: mnoho hledajících srdcí zde v cestě jednotlivých postav k vnitřnímu obrácení nalézá odpověď na trýznivé otázky naší doby.

Nový překlad životopisu Ježíše Krista, který patří ke zlatému fondu světové literatury 20. století. Díla francouzského spisovatele a nositele Nobelovy ceny Françoise Mauriaca (1885–1970) čtenáři dodnes vyhledávají pro jeho schopnost popsat nejjemnější hnutí lidské duše, v níž spolu zápasí síly dobra a zla. „Přestože autor zpodobil Krista příliš podle svého, dobře ví, že jeho kniha šťastně znepokojila uspaná svědomí. Když máme co do činění s tímto světem, za který Kristus odepřel se modlit, pociťujeme takový stud, když o Něm mluvíme, že se musíme v myšlenkách zastavit před touto prověřenou moudrostí: vše se děje, jako by každý křesťan měl předem stanovený podíl na Otcově poli, který má být zorán a oset. Selžeme-li, podstatná část našeho úkolu se přesto naplní skrze nás a proti naší vůli. Milost nás totiž přesto použije k dosažení cíle, který nás přesahuje: jako by autor dramatu napovídal špatnému herci slova role, kterou herec hraje jen rty a nerad; jako by se autor nakonec, aniž by si toho diváci všimli, sám postavil na jeho místo. Dosažený úspěch zdaleka není takový, jaký by byl, kdyby byl herec neselhal, ale koneckonců se to dotkne těch srdcí, jichž se to mělo dotknout.“