Giorgio de Chirico Volgorde van de boeken (chronologisch)

Není obecně známo, že italský malíř Giorgio De Chirico (1888?1978) je autorem několika próz a řady esejí a programových studií, které se úzce vážou k jeho výtvarnému dílu. V roce 1929 vyšla v Paříži, kde De Chirico strávil část života, poprvé fantaskní, básnivá novela Hebdomeros, která vyvolala veliké vášně mezi jeho publikem, zvláště mezi surrealisty. Fantomatická postava Hebdomera sice má autobiografické rysy, ovšem text, komponovaný jako surreálná persifláž, nemá být komentářem k vlastní tvorbě. Malířova typická obraznost, včetně snových, melancholických kulis a reminiscencí na klasické mytologické či biblické motivy, získává v psaném projevu nečekanou dynamičnost, umocněnou sarkastickým podáním. Ve druhém plánu lze knihu číst i jako kritiku údělu moderního umělce. Chirico zde rovněž podává určité pojmy, jež rozvíjel ve svých teoretických esejích věnovaných malířství, což činí tuto knihu nezbytnou pro ty, kteří se chtějí věnovat Chirikovu výtvarnému dílu.

Giorgio de Chirico gehört nicht nur zu den berühmten Malern des 20. Jahrhunderts, er war auch ein bedeutender und sehr produktiver Schriftsteller. Nach Studienjahren an der Münchner Akademie ging er 1911 nach Paris. Hier entstanden seine ersten „metaphysischen“ Bilder – und hier begann er zu schreiben: lyrische Stenogramme, Gedichte, Prosastücke, Skizzen von Empfindungen und Träumen … Scharfsinnig und durchaus narzisstisch beobachtet er sich selbst, sein Leben und vor allem sein Schaffen, erklärt mit der ihm eigenen Beredsamkeit, was es mit der sogenannten Metaphysik seiner Bilder auf sich hat, und spart nicht mit Ironie und unerbittlicher Kollegenschelte, wenn die Werke anderer nicht in sein Konzept passen. Genauso eloquent – und hellsichtig – setzt er sich aber auch mit den von ihm geschätzten und geliebten Meistern auseinander, darunter Böcklin, Tintoretto, Raffael, Courbet und der junge Morandi. De Chiricos gesammelte Erinnerungen und Reflexionen, die wir 2011 erstmals vollständig in deutscher Sprache veröffentlichten, enthalten auch die beiden bei Paul Eluard und Jean Paulhan in Paris zurückgelassenen Manuskripte aus den Jahren vor dem Ersten Weltkrieg.

Il "Piccolo trattato di tecnica pittorica" di Giorgio De Chirico è un'opera singolare pubblicata per la prima volta alla fine degli anni Venti. Si tratta di un "manuale di pittura" che differisce dai comuni manuali pratici perchè è anche un libro di "teoria dell'arte". Secondo De Chirico, la fine della pittura è sancita dall'avvento dei colori chimici, una tesi fondamentale che sottolinea la perdita dell'antica sapienza artigianale nel rapporto con la materia della pittura. Questo "piccolo trattato" è un "tassello" importante per la storia dell'arte novecentesca.

Mit zehn Illustrationen aus Giorgio de Chiricos Zyklus "Mythologie" (Bagni mistrosi).

The Greek-born Italian painter Giorgio de Chirico (1888-1978) was a master of metaphysical painting. His fusion of fantastic and dream imagery with object from everyday experience creates a surreal, sometimes disturbing landscape. This fully illustrated catalogue, published on the occasion of an important exhibition in Italy, presents de Chirico's work in relation to the world and myths of classical antiquity.In 1919 in Rome, de Chirico discovered a neoclassical calling that appears in his subsequent work in his use of perspective, statuary and other objects, and classical characters. This scholarly work discusses de Chirico's neoclassical aesthetic as it contributes to his original metaphysical philosophy.

È stato detto tante volte che è letteraria la pittura di Giorgio de Chirico. Qualcuno, più accorto, ha precisato che è una pittura filosofica. E in effetti, in poche parole lo stesso artista ha rivelato il suo metodo in uno sconosciuto scritto sul musicista Casella: “Da lungo tempo ormai mi son reso perfettamente conto che io penso per immagini o raffigurazioni. Dopo lungo riflettere ho constatato che, in fondo, è l’immagine la principale espressione del pensiero umano, e gli altri fattori, per mezzo dei quali si esprime il pensiero, come, ad esempio, le parole, i gesti e le espressioni, non sono che espressioni secondarie che accompagnano l’immagine”. De Chirico, allora, sente la necessità di obbiettivare il pensiero, senza lasciargli neanche il tempo di tramutarsi in parola. Non vuole che l’istantanea visione venga mediata, e cerca un rapporto immediato tra il vedere e l’immaginare, tra il pensare e il dire, tra il far vedere e il far pensare. Pensare immagini è il suo programma: il punto d’arrivo può anche diventare quello di immaginare il pensiero.