François Hartog is een Franse historicus wiens werk kritisch onderzoekt hoe wij ons verhouden tot het verleden, heden en de toekomst. Hij duikt in het concept van 'presentisme', en onderzoekt de neiging om geschiedenis te begrijpen door de bril van hedendaagse ideeën. Hartogs onderzoek analyseert de wisselwerking van tijd en herinnering tegen de achtergrond van herhaling, en onderzoekt diverse theoretische benaderingen van historisch begrip. Door zijn geschriften en lezingen biedt hij diepgaande inzichten in historische paradigma's en onze complexe relatie met de tijd.
In Chronos, a leading French historian ranges from Western antiquity to the Anthropocene, pinpointing the crucial turning points in our relationship to time. François Hartog considers the genealogy of Western temporalities, examining the order of times and the divisions of time into epochs.
Kniha Věřit v dějiny se zabývá historickým vědomím. Hlavní otázka, kterou si François Hartog klade, zní takto: Jaké je vlastně naše dnešní historické vědomí? Nikoli snad jen vědomí profesionálních historiků, nýbrž kohokoli, doslova všech našich současníků, ať se minulostí zaobírají, anebo jsou jen příležitostně konfrontováni s jejím připomenutím. Jaké je tedy naše historické vědomí, jak ho vnímáme, jak ho chápeme, čím ho eventuálně (vědomě a nevědomě) nahrazujeme? A jak rozumíme své přítomnosti a jak vidíme svou budoucnost? Hartogova kniha je určena nejen historikům a studentům historie, ale všem, kdo přemýšlejí o dějinách i současnosti v perspektivě humanitních a společenských věd.
François Hartog is perhaps the most important historian of historiography today... Regimes of Historicity should be required reading for anyone interested in the past, present, and future writing of history. - American Historical Review
Alexander der Große und Caesar, Perikles und Fabius Maximus, Demosthenes und Cicero: Plutarch (45-125 n. Chr.) stellt jeweils eine große Persönlichkeit der griechischen Geschichte oder Literatur einem Römer gegenüber. Er charakterisiert große Menschen weniger durch ihre glänzenden Taten als durch ihr Verhalten im alltäglichen Leben. Plutarchs Biographien dienten Montaigne und Shakespeare als Vorlagen für ihre Werke, über Goethe hinaus reicht ihr Einfluss bis in die Gegenwart.