Mikuláš Medek Volgorde van de boeken (chronologisch)

Raak de wonden aan van Tomáš Halík bevat veertien theologisch-filosofische essays over de mystieke diepere lagen van geloof, en een verrassend, scherpzinnig en zelfs humoristische commentaar op het huidige tijdsgewricht. De Tsjechische priester en hoogleraar neemt het verhaal van de ongelovige Thomas als uitgangspunt. Het vraagt moed om de wonden van onze wereld onder ogen te zien en ze aan te raken met geloof, een christelijk geloof dat door die aanraking zelf getekend en gewond raakt.

Soubor pěti povídek o životě, díle a příbězích malířů, převážně abstraktních.

Jeden z nejvýznamnějších poválečných českých malířů nebyl jen vynikajícím výtvarníkem, ale i pronikavě inspirujícím spisovatelem. Svazek jeho deníků, básní, poznámek, příležitostných textů a interview shrnuje celé Medkovo literární dílo. A. Hartmann a B. Mráz, kteří svazek uspořádali a doplnili komentáři, zařadili do knihy i texty Medkovi věnované a velké množství fotografií, dokumentů, kreseb a jiných ilustrací. Bez znalosti Medkových textů je nemožné si udělat skutečnou představu o české literatuře padesátých let, o našem surrealismu a umělecké atmosféře let šedesátých.

An epic in novel form telling of the miraculous visions of a poor French girl at Lourdes.

Výbor z poezie 1940-1965. "Je to poezie v nejkrásnějším smyslu dobová a nadčasová zároveň. Málokde jinde je opsán osud a velká metafora doby jako zde a jen velmi málo druhů této osamělé, na vlastní pěst bojující básnířky se jí může vyrovnat co do uměleckého charakteru, myšlenkové imravní integrálnosti a vůle k monumentalitě... U Haukové báseň chce být nejen svědectvím, ale i svědomím doby a především zvěstováním naděje. Navíc i polemikou s ostatní dobovou poezií, která tázána nepokouší se odpovědět..." Takto je v doslovu charakterizována poezie básnířky, jejíž tvorbu tento výbor (ze sbírek Přísluní, Cizí pokoj, Říká se jaro, Holomrazy, Navzdory, Ódy, Mezi lidmi a havrany, Úděl růže) shrnuje. Doslov Cesty Jiřiny Haukové napsal Bedřich Fučík.

Otokar Březina patřil k české moderně na přelomu devatenáctého a dvacátého století, která přinesla do české literatury množství různých přístupů k literatuře, jako byla dekadence a symbolismus. Jeho základní myšlenky, které plně krystalizují právě ve sbírce Ruce (první vydání 1901), se brzy obrací k mysticizmu, kde se stal předchůdcem mnoha dalších autorů. Ruce jsou pro Březinu symbolem lásky, spojení mezi všemi lidmi, ale také symbolem práce, která jako jediná může vysvobodit člověka z bludného kruhu viny, která ho provází už od počátků.