Sbírka poetických povídek z roku 1914 je torzem lyricky pojaté fiktivní autobiografie. Název dostala kniha podle nejdelší povídky, která zachycuje určité etapy básníkova neklidného mládí a úzkostné pocity chudého mladíka sledujícího všemocnost peněz, strachujícího se samoty a naopak toužícího po lásce a důstojném životě. Celá kniha je ozvěnou četných Apollinairových cest a mnohé napovídá o jeho tvůrčí metodě - volné, často ironicky laděné vyprávění přerušují obrazy intenzivní atmosféry, připomínající filmovou montáž, v níž se sny mísí s realitou.
