Werner Vilém Boeken

"Rybářem se člověk nestává, ani se jím nerodí. Rybařině člověk propadá jako coctailu, nikotinu, divadlu a platinovým blondýnkám". Dvěma větami charakterisuje autor v úvodu vznik rybáře amatéra; a aby bylo jasno, vyvrací také hned na začátku všeobecně panující pověru, "že rybařinouse kurýrují nervy". Nezasvěceným se zdá, že rybařina je klid sám, ale věřme autorovi, který se ďáblu upsal již v mládí: "Nedejte se mýlit tím, že rybář sedící u vody vypadá tak hrozně klidně, když očima roentgenuje vodu pod sebou. Víte, vy blázni a blázínkové, co se v něm právě odehrává? Víte vy, jaké vysokofrekvenční napětí jej uvedlo do této ztrnulosti? Jaké mocnosti nebe vyzývá, aby mu daly vnuknutí, nesedí-li tady zbytečně a neměl-li by jít kousek proti proudu?" Tak je to tedy s rybyřinou. Svá tvrzení dokládá ovšem autor důkazy. V několika povídkách vzpomíná na své rybářské zážitky, na svůj první úlovek, který rozhodl o všech příštích dovolených; vypráví i o jiných umělcích (Jiří Mahen, Martin Frič), aby také oni vydali svědectví o rybařině vnitrozemské.

"Kdo neprožil, neuvěří", říkají lidé, aby omluvili nebo vysvětlili své chování, svého koníčka nebo svou slabůstku. "Kdo neprožil, neuvěří", říkal náš čelný dramatik Vilém Werner, postižený vášní v pravém slova smyslu, jak potvrdí tisíce těch, kteří se na začátku houbařské sezony stávají neklidnými a všechny jejich myšlenky jsou puzeny k okamžiku, kdy prvně vyjdou do lesa zkontrolovat, "jak rostou". Svým veselým houbařským historkám předeslal Werner "vědecký" úvod. Zde vysvětluje, co jsou to houbaři, jak se dělí, čím se liší od nehoubařů, a dojde konečně k odvážnému uzávěru, jak se budou houbaři dále vyvíjet v duchu Darwinovy theorie.